Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 11 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 32 dní!

První výjezd sedmičky aneb Plavba do Del

(pátek 7. 5. - neděle 9. 5. 2010)

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci! Nejdříve to ve vodě zažbluňká, pod břehem zakuňká, v rákosí hrkne, ve vrbě lupne a teprve potom se objeví... Následník!

Plavila se Bája a s ní Stín, Pendrek, Safari, Žofré, Vítek, Klapka, X, Ovce a Slon.

Naše spaní Amerika pod jezem Na stupínku. Na stupínku. Když jsme se dozvěděli přibližné místo, kde se ukrývá Následník, rozhodli jsme se pro něj vydat a říct mu, že ho potřebujeme. V kouzelném pásu už se blyští 6 kouzelných drahokamů a zbývá pouze vylovit ten poslední z Jezera prokletí. Teď je ale důležité objevit syna krále Endona a pokud možno živého ho dostat ze Země stínů - co bychom si totiž počali s plným pásem, když bychom neměli nikoho, kdo by dokázal využít jeho síly? Tak tedy...rozdělili jsme se na dvě skupiny, abychom lépe zmátli Pána stínů a kdyby se nás rozhodl pronásledovat, část z nás, která přežije, bude schopna dokončit úkol. Slon jako statečný oddílák zůstal sám na základně a skrčený pod stolem v zamčeném velíně (člověk totiž nikdy neví, odkud kdy vyskočí nějaký Stín) čekal na pomocníky, kteří s ním měli dopravit naše koráby do přístavu. Já s Iksem, Klapkou, Vítkem, Pendrekem a Stínem, který je možná zvěd Pána stínů, jsme se nebáli - je nás šest a to je počet, kterému sice k dokonalosti chybí ještě jeden člen, je ale dost vysoký na to, aby odradil každého Stína (ať už našeho od dělání vylomenin, nebo toho skutečně vyslaného Pánem stínů). Naše šestka nasedla do břicha ocelového oře a vydala se na cestu do přístavu jménem Jesenný. Cestou se nás Iks snažil vzdělávat ve vědě geografické, moc velký úspěch ale nesklidil a tak se Pendrek rozhodl stočit řeč na střelný prach a další třaskavé věcičky...jako je třeba torpex. První kouzelné slovo, které jsme pak používali až do konce naší plavby, bylo na světě. Protože chtěl Iks zase začít s geografií, rozhodl se Vítek, že mu to vrátí, a zasmečoval: "Když seš teda tak chytrej, co to teče podél trati?" Protože jsme zrovna projeli stanicí Krnsko, prohlásil geograf náš učený, že to určitě bude Krňák. Ten se ale zvětšoval a zvětšoval...až z něho byl ještě větší Krňák - ten Krňák, po kterém pojedem, a který se v kilometráži jmenuje trapně Jizera. Cestou jsme také zjistili, že Krňák ústí do Brčálníku, kde se ukrývá náš Následník... S další zajímavou troškou na mlýn naší nevědomosti přišel ještě před výstupem Iks - koleje se za námi spojují! Začali jsme mít strach, aby se před námi nerozšířily natolik, že by se náš dopravní prostředek roztrhl vejpůl. Byli jsme rádi, že v přístavu jménem Jesenný vystupujeme, a dali jsme přednost bezpečnějšímu dopravnímu prostředku, než jsou pochybné koleje a ocelový oř - vlastním nohám. Došli jsme až na menší plácek, pod kterým tekla malebná říčka Vodymalo, jejíž splutí tvořilo první část naší zítřejší pouti. Dobře jsme si ji prohlíželi a potrénovali házení žabek. Pak už jsme jen postavili stany, přinesli dřevo a se západem slunce zapálili oheň, abychom zaplašili všechny nebezpečné Stíny (kromě toho našeho - dokud nezjistíme, jak to s ním tedy doopravdy je). Dali jsme si pár písní (ne víno) na kuráž a pak šli pomáhat vyložit naše koráby, které přijely spolu se Slonem, Bájou, Safarim a Žofrém. Ještě chvíli jsme oblažovali okolní les naším pěním (ve vesnici totiž byla zhasnutá všechna světla kromě jednoho, takže nás asi nikdo neposlouchal) a pak už si šli lehnout, aby se nám zítra dobře pádlovalo.

Na stupínku. Venku na kajaku. Zvukové efekty? Kde mám torpex? Když se sluníčko vyhouplo nad Vodymalo, vylezli jsme ze svých stanů a udělali si snídani. Pak už to chtělo jen rychle sbalit věci, hodit na sebe ochranný protivodní oděv a vypravit se na cestu. Ono rychlé balení se ale trochu protáhlo - asi nejtěžší bylo naskládat všechny věci do lodí (3 deblovky se bohužel nafouknout nedají). Na modrém tanku jsem jela já s Pendekem, na dvou červených plastech Safari + Žofré a Vítek + Stín (Vítek je totiž nejstatečnější a vůbec se Stínů nebojí), ameriku obsadil X s Bájou a dva kajaky Klapka a Slon. Nakonec se nám podařilo poskládat se do lodí a konečně jsme mohli vyplout. Bohužel téměř okamžitě i vystoupit, protože Vodymalo dělala čest svému jménu. O několik výstupů a nástupů dál jsme ale objevili místo, kde se dalo trochu trénovat - náklony, přejezdy, závěs a podobně. Bohužel Pendrek se trochu bál a tak jsme trénovali a trénovali, až jsme dotrénovali a stali se prvními plovoucími. S námi bohužel i kytara, což se Klapce moc nelíbilo. Po vylití a znovusložení jsme raději pokračovali dál... Střídavě jsme jeli a procházeli se s lodí na vodítku, až nás Vodymalo vyplivla přímo do Krňáku. Tam se ze zvláštních důvodů otočil škuner Vítka a Stína (asi chtěl Pánovi stínů poslat pod vodou zprávu, tak to zaonačil cvaknutím, aby na to Vítek nepřišel). Na Paraplíčku nás čekala delší pauza, kde ta bojácnější část připravovala oběd a ta méně bojácná si to rozdávala s vlnami a brankami. Po cvaknutí Pendreka s Vítkem to ale přestala být legrace a když jsme zbyli už jen já, Slon a X, řekli jsme si, že se raději půjdeme najíst, aby nám to pak lépe šlo. Po obědě, který do nás sklouznul jako...po sádle, jsme pokračovali po Krňáku dál. Kousek za Malou Skálou skončila naše dnešní plavba, postavili jsme stany, převlékli se do suchého, nanosili dřevo, rozdělali oheň a Klapka uvařila výtečnou večeři. Bohužel jsme ale asi oheň nehlídali dost pečlivě a večer jsme se nestačili divit! Pendrek si šel brzy lehnout s trapnou výmluvou, že je unavený, ale když začaly kameny kolem ohně vybuchovat, věděli jsme, že to má na svědomí určitě jeho torpex! Zpívali jsme tedy z větší dálky od ohně, občas ze sebe shodili pár uhlíků a pak si šli raději lehnout s tím, že ráno Pendrekovi řekneme, že tohle se prostě nedělá...

Úsměv prosím. Přivolávací rituál. Trpíš bludy, následníku!. Zabaleno, hotovo. V neděli se sice nic nedělá, ale my jsme hned ráno udeřili na Pendreka, protože nás zajímalo, co to včera vybuchovalo. Samozřejmě dělal, že o ničem neví, ale my jsme ho raději pořádně hlídali a nepouštěli moc blízko k ohni. Před námi stál dnes úkol nejdůležitější - dojet až do Brčálníku a přesvědčit Následníka, že je opravdu Následník. Narodil se totiž až poté, co jeho královský otec statečně uprchl i s těhotnou královnou před Pánem stínů. Pravděpodobně je tedy v zajetí bludů, že je pouze obyčejný člověk s obyčejnými starostmi. Protože jsme se ale k Brčálníku nebezpečně blížili, bylo potřeba se spojit, abychom na pobřeží nikdy nebyli sami. Kdo je totiž sám, na toho může lehce skočit Stín... Nalosovali jsme si tedy dvojice (Bája + Stín, Ofce + Safari, Pendrek + Slon, X + Žofré, Vítek + Klapka) a spojili se provázky (což bylo naše společné střevo), které jsme přivázali ke "konečníkům", co jsme měli na zápěstí (biolog by žasl). Od nynějška jsme tedy museli být na pevnině neustále se svou dvojicí a rozpojit jsme se mohli až v bezpečí na vodě. Na tu jsme se samozřejmě vydali hned po sbalení věcí - předtím jsme se ale museli převléknout. Spodní část těla byla bez problémů, horší byla ta horní - s přivázanou dvojicí to moc nešlo. Dostali jsme tedy 2 minuty na to, abychom se odvázali a převlékli. Stáli jsme všichni u sebe, takže kdyby přišel cizí Stín, nic by se nám nemohlo stát... Na vodě jsme zjistili další nepříjemnou věc - a to tu, že střeva ráda plavou. Je to sice vážná věc, ale když se z hrdla jednoho z našich kumpánů ozvalo: "Rychle se odvaž, máme střeva pod lodí!" smáli jsme se jako nikdy. Během další cesty se prostřídávaly posádky, aby si toho každý co nejvíc vyzkoušel, a také jsme lovily duše lidí, které dostal Pán stínů - snažily se nám poradit, jak přivolat následníka. Samozřejmě totiž nejsme první, kdo se ho snaží najít. Kolem poledního jsme dojeli do Brčálníku, kde jsme vytáhli lodě, převlékli se a začali luštit slova, ze kterých mělo vzejít zaklínadlo, kterým přivoláme Následníka. Zaklínadlo jsme zašeptali do vody a za chvíli byl tu - bohužel si ale sebou nesl svoje bludy, o které bylo potřeba ho připravit. Spustili jsme proto lodě na vodu a bludy ničili. Nakonec se to podařilo, Následníka jsme pozvali na oběd a řekli mu, co ho (i nás) ještě čeká. Po sbalení věcí jsme se vypravili honem ze Země stínů zpět do Deltory, aby se nám ještě něco zlého nestalo. Slon zůstal sám u korábů a čekal, až pro ně přijede vlek. Drželi jsme mu palce, aby ho nepřepadl Stín...a nechali mu tam nějaké jídlo, aby se na něj posilnil a měl kdyžtak sílu s ním bojovat. Místo se Stínem ale nakonec bojoval se spánkem a kouzlem jménem Roth´s theorem on arithmetic progression. Jestli tohle není smrtící uspávací zaklínadlo, tak už nic! My jsme mezitím nastoupili znovu do břicha ocelového oře a cestou dojídali, co jsme nestihli sníst dřív. Během cesty přistoupil pán, který slušně pozdravil, ale Safari se Žofrém si dali hlavy do dlaní a dělali, že tam vůbec nejsou. Byl to totiž pan učitel z jejich školy. Protože ale Žofré zlobil, ukázal mu svou sílu patnácti kliky a když vstával, byl rudý nejen námahou... Na přestupu v Mladé Boleslavi přišel čas na tatranku. Aby nás s Klapkou taky někdy někdo pochválil, byla cenou za tatranku nějaká lichotka. Po klasikách typu "Tobě to ale dneska sluší." přišly skutečné perly: "Líbí se mi velikost tvého ušního boltce.", "Pro tebe bych vypil i láhev nitroglycerinu." (hádejte autora) a další. Žofré měl dokonce na srdci i můj další život a protože nechtěl, abych zůstala sama, prohlásil: "Když mi dáš tatranku, dohodím ti támhletoho nádražáka." Byl to sice fešák, ale na můj vkus trochu moc starý. Nastoupili jsme do dalšího ocelového oře a v pořádku dorazili do svých domovů, kde jsme se mohli v klidu vyspat na další boj s Pánem stínů...

Zapsala Ovce

další fotky z akcekronika v pdf