Co skrývá Kaer Morhen?

podzimky 7edmičky (úterý 26. 10. – neděle 31. 10. 2010)

Děti: Bája, Masařka, Myšák, Píďa, Stín, Žralok
Větší děti: Ciri (Klapka), Eskel (Ovce), Geralt (X), Marigold (himself, Vítek), Triss (Amazonka), Vesemir (Slon), Yarpen (Vojtěška)

V gryfově hnízdě. Bard Marigold Triss s princeznou Ciri Tak to jsme my. Stín stavitel Žralok nosící Geralt hlídající stavitelé pohromadě koncentrace a rozdělení povelů Komu dává Bája znamení?
Trénink s mečem. Zárodky v ledu. Vlkomedvěd to asi prohraje. větrník s obranou tesající Yarpen Triss s Píďou instruktoři šermující příprava na obléhání Žralok s svou výbrojí Že by zase světlé zítřky?

Úterý 26. října (z deníku zkušeného zaklínače)

Na sraz jsem dorazil kupodivu včas, netoliko již ostatní. Po pár telefonátech a průjmech se nám rázem snížil počet sluhů (tedy maníků) na minimum. Všichni nahlásili, že jedou, ale nakonec nedorazili. To mám za to, že nevybírám přihlášky se zálohami předem. Kuba se Žralokem zdárně doběhli na nástupiště a všichni jsme vyrazili směr Kaer Morhen. Ve vlaku sedíme trochu rozházeně, jen holky ukořistily místa vedle sebe. Všichni jsou podezřele hodní a nedělají žádné vylomeniny, což vnímám jako krajně podezřelé. Správné děti vždycky aspoň náznakem zlobí, zřejmě aby mi udělaly radost. Tentokrát však nic, připisuji to nízkému věku a počtu účastníků (a taky Myšákovým Čtyřlístkům). Tím lépe pro mě, spánek rozhodně neuškodí. Skočím se ještě podívat k holkám. Masařka mě ale jedním pohledem zhodnotí a pronese něco ve smyslu: „My tě tu nechceme, jdi radši pryč.“ Než odejdu, stihnu jim ještě nevědomky pokazit hru na hádání příběhu. Zřejmě bude opravdu lepší se dospat, velkých nás tu je naštěstí dost. Na konci vlaku, který již nemá kam pokračovat, přesedáme na vlastní pohon. Cestu ukazují zaklínači, protože lokace utajovaného hradiště je známa pouze těm, kteří místní výcvik zvládli. Cesta byla jako vždy náročná (komu nestačily vlastní zásoby, přibral nějaký proviant, erár nebo baťůžek maníků), ale nakonec se na kopec vyškrábali všichni. K večerce jsem nikoho přemlouvat nemusel (tyhle ročníky mají spoustu výhod). Mám dojem, že Myšák spal už cestou nahoru...

Středa 27. října (z deníku nejmenovaného sluhy)

Jen co se mi odlepila víčka od sebe, už jsem stál na ranní rozcvičce. Byla dost zima, ale cestou z pelíšku jsem naštěstí zahlédl, kterak se dokončuje snídaně, což člověka zahřeje. Po snídani měli zaklínači proslov. Říkali něco o výcviku, bodech a představili se nám. Po pravdě jsem je stejně moc nevnímal, protože mě všichni trochu děsili. To ty jejich oči... Naštěstí Triss a Yarpen vypadají zdravě jako běžní smrtelníci, ale kdo by věřil čarodějce a trpaslíkovi? Na další úvahy nebyl čas, protože jsme vyrazili trápit naše těla (oni tomu říkali cvičit). Klíčem číslo jedna je rovnováha – zkoušíme si, jaké to je stát v gryfově hnízdě vysoko na skále. Následuje koordinace pohybů na větrníku, kdo nebyl dost rychlý, dostal za uši. Uhýbání otráveným slinám a další a další. Za zmínku též stojí první Marigoldův veselý hrneček (spíš hrnec), přeci nám ta polévka nezbude... Po obědě následuje naše první Stopa, to jest měřený úsek překážkové dráhy, kde máme osvědčit svou kondici a zdatnost. Nejprve jsme si všechno vyzkoušeli a nacvičili a pak začalo měření. Dnes mě předběhla jen Píďa. Zbytek odpoledne jsme si vytvářeli tréninkové meče. Některým museli raději pomáhat zaklínači, ale já jsem to zvládl sám a dokonce jsem si vyřezal meče dva! Navečer se k nám připojil Geralt ve svých supr botkách (vůbec ho nezradily, nene). Na nástupu jsem byl spolu s Bájou a Píďou jako první přizván mezi učedníky.

Čtvrtek 28. října (z učedníkova deníku)

Od rána trénujeme s meči, předcvičuje nám hlavně trpaslík Yarpen, dále zaklínačka Eskel, básník Marigold a Klapka. Dnes mě na stopě předběhla Bája ale jinak nikdo, tak to ještě jde. Abychom prokázali svou statečnost, museli jsme podstoupit zkoušku odvahy. To znamená, že se musíš vrhnout z můstku rovnou do propasti. Všem se to zdařilo, byla u toho celkem legrace, protože nás Yarpen s Klapkou jistili. Po o vyrážíme hledat ingredience do zaklínačských lektvarů. Bylo jich přes deset, ale všichni jsme je nalezli a schovali na večer. Ještě než zapadne sluníčko, jdeme vylepšit opevnění naší citadely, kterou prý pobořil rozvášněný lid při posledním tažení proti zaklínačům. Opravujeme vstupní bránu, kde jsme vytvořili výtečnou strážní budku (má střechu i okénko a krásné obložení z kůry). Myšák se nás strašně snažil řídit a šéfovat, ale já se moc nedala. Slunce zapadlo, tak jsme se už museli vrátit. Po výtečné večeři (teda fakt nevím, co k ní bylo, ale žádná nezbyla – opět díky Marigoldovi a spol.) jsme začali třídit květinky do knih, aby se nám hezky vylisovaly a my je pak mohli dát do herbářů. Myšák si k nim občas i přikresloval varováni jako „Pozor kopřiva!“. A večer dostal Yarpen parádní úkol – musí každou větu zakončit slovy „nebo klacek“. Vedoucí mezi sebou totiž hrají nějakou záludnou hru.

Pátek 29. října (z deníku jednoho sluhy)

Ráno se dozvídáme, že se k nám připojí nějaká Ciri, kterou zaklínači již znají, asi se s ní již dříve viděli. Bude to nejspíš nějaké chrastítko, protože jí vyrážíme naproti, aby se jí nic nestalo. Po snídani jsme již na cestě vstříc různým nástrahám okolních pustin. Jako první nás zaskočily zamrzlé kaluže, proto jsme se (nejspíš abychom se hned namočili) jali okamžitě led prorážet našimi meči. Cesta pokračuje skrze území, kde se vyskytují basilišci, poletuchy nebo dokonce morové krysy, a proto jsme velice ostražití a chodíme pohromadě. Skrze tyto nástrahy procházíme bez větších obtíží. Tedy až na Žraloka, který měl problémy s krysami. Naštěstí ho nesežraly celého, jen mu pokousaly nohy a tak může pokračovat dál. To ale ještě nevěděl... U Protržené přehrady nacházíme Ciri, prý to je princezna, ale to není to, co by jí teď trápilo. Spíš než hrášek pod matrací jí asi vadí obrovský vlkomedvěd, který na ní právě visí. Inu, nakonec jsme ho přemohli, ale dostat ho na lopatky dalo celkem zabrat. Princezna je velice vděčná, ale na královský hrad nás z nějakého důvodu nemůže pozvat, smůlička a já se tak těšil. Vydáváme se na cestu zpět a brzy si dáváme pauzu od pochodu – ale ne od pohybu. Zaklínači na nás nastražili oblíbený větrník, teď ale ještě musíme přidat kryt mečem a to se nám moc nedaří. Za následujícím rohem nás čekala na svém vlákně spuštěná červená vdova. Tam jsme se celkem zdrželi, protože proběhnout kolem ní a zasáhnout nebylo vůbec snadné. Asi po půlhodině další cesty si učedník Stín vzpomněl, že nechal někde u větrníku svou (dřevěnou) kudličku, bez které nemůže žít, tak s Vesemirem vyrazili na cestu zpět. Bohužel nenašli, a tak se bez ní Stín musel naučit žít. Večer byli Píďa, Bája a Stín jmenováni adepty a já jsem se stal padavanem!

Sobota 30. října (z deníku smělé zaklínačky)

Ráno jsme vyslali cvičence na Stopu se zbraní v ruce, aby jim přirostla k tělu, a hned nato jsme vyrazili dostavět citadelu. To se nám nadmíru zdařilo, také díky tomu že Žralok již postavil milióny bunkrů. Geralt s ostatními dokonce vystavěli strážní věž, abychom měli trochu rozhled. Po obědě jsme vyrazili s Vesemirem pátrat po okolí, zda-li bychom nenarazili na nějakou magickou příšeru, kterou potřebujeme k přípravě mutagenů. Po celkem zábavném pátrání jsme nalezli, co jsme hledali – v nedalekém úvoze se usadil nebezpečný pakvadropod. Právě si stavěl síť, do které loví nebohé pocestné, ale my jsme mu ji po krátkém náTLAKu zneškodnili. Akorát nás trochu poprskal. Na samotného pakvadropoda však půjdeme až s ostatními. Mezitím Triss zápasí s morovou nákazou, která zachvátila Žraloka. Z čarodějkou podaných medikamentů se mu sice udělalo trochu blivno, ale spolu s polévkou odešel z těla i mor. Následně se Triss začala věnovat uchazečům, které večer čeká zkouška největší a sice mutace. My zaklínači jsme totiž prošli mutací, která nám úžasně zrychlila reakce, zdokonalila zrak a další smysly. Ovšem za jakou cenu, to bych zde raději neuváděla. Veškerý čas, který ostatní věnovali odpočinku, strávili Bája, Stín, Píďa a Ciri ve společnosti čarodějky, kadidel a svých koncentrovaných myslí. Jakmile se dostatečně zmeditovali, vyrazili jsme všichni na pakvadropoda, jelikož v jeho hlavě se nalézá poslední z ingrediencí potřebných do mixtury. Ano, tušíte správně, je to prudce jedovatý pakvadropodí mozek. Pouze po správném vydestilování a v přesném poměru k ostatním složkám mixtury nezpůsobují smrt, nýbrž nevratné změny ve stavbě určitých tkání. Ne všichni ovšem tyto změny přežijí, záleží na síle jejich imunitního systému... Vyzbrojili jsme se našimi meči a pláštěnkami (aby nás nepotřísnil jed) a vyrazili jsme. Pakvadropoda jsme zastihli, kterak opravuje svou síť. Vypadal trochu jako trilobit se čtyřmi články a končetinami zakončenými ostrými drápy. Těch jsme se museli zbavit nejdříve, aby nám zase nezmizel v lese. Postupně jsme je všechny odsekali, až zůstalo jen neškodné torzo s hlavou netvora. Tu jsme prorazili a kýžený mozek zachytili do misky. Hurá! Teď honem zpátky na základnu. Jelikož není vůbec jisté, že všichni uchazeči mutace zvládnou, připravili jsme pro ně menší občerstvení na posilněnou. Po hostině následuje mutační zkouška. První ulehla Ciri, popruhy jsme jí upevnili ruce a nohy ke stolu (to aby si neublížila) a Triss začala s čtyřfázovým podáváním mutagenů. Fáze první intraorálně, druhá intracelulárně a poslední dvě fáze intraokulárně. Ciri se svíjela a křičela, nicméně všechno probíhalo, jak mělo, až do doby než došlo k zástavě srdce, které zřejmě nezvládlo změnu tlaku a tepové frekvence. Triss to však nezaskočilo a hned začala s resuscitací, která byla nakonec úspěšná. Uff, to by nebyl dobrý začátek dnešního večera... Poslední dvě fáze (intraokulární) již proběhly v klidu, Ciri však skončila úplně zesláblá, takřka v kómatu. Opatrně jsme ji přenesli nahoru na lůžko, kde snad nabere zase síly. Ostatní ji tu hlídají, aby byli po ruce, kdyby si něčehož žádala. Její místo teď zaujala ?? Bája, pro kterou byly mutace také velice obtížné, ale nakonec je zvládla. Následují Stín a Píďa, všichni úspěšně. Dnešek byl šťastným dnem, který vylepšil naše statistiky. Hned jak se všichni zotavili, vydali jsme se pro to poslední, jež nám ještě chybí – totiž zaklínačské medailony. Při tajemné noční cestě se museli noví zaklínači spoléhat již jen na své čerstvě zmutované smysly a ostatní měli úplně smůlu, jako třeba Žralok: „Nemohu si vybavit, proč s sebou nemám baterku?“. Medailon ukrytý v prastarém grimoáru všichni zdárně nalezli, přestože se někdo dožadoval pomoci od mrtvol...

Neděle 31. října (z deníku čerstvé zaklínačky)

Pořád se ještě nemohu vzpamatovat z toho, že je ze mě (živá) zaklínačka. Co by tomu tak řekla moje babička? Ráno jsme zasvětili balení a úklidu. Vše zvládáme rychle, a tak můžeme ještě vyrazit k citadele uspořádat boj o pevnost. Najednou již nadešel čas a musíme vyrazit na vlak, který letos (oproti loňskému roku) krásně stíháme. Aby také ne...

fabuloval Slon

další fotky z akcekronika v pdf