FOTKY: strana 1 strana 2 strana 3 strana 4

Francie - Itálie 1999

Již v průběhu dubna a května se rozběhly přípravy společného výletu jezdičů z Bošánu a ze Sokola Troja. Zpočátku to vypadalo, že pojedeme velkým autobusem, pak se lidi postupně ztráceli a odpadali, takže jsme zvolili dopravu za pomoci dvou Trandíků. Oba byly bílé, jeden jsme si půjčili od Romana, ten byl takový menší, vyleštěný, navoněný, líp se řídil a jezdil pomaleji, tak jsme ho pojmenovali Dámský, druhý jsme měli pronajatý od Jirky Habrmana, ten byl větší, otřískaný, volantem se kroutilo dost špatně, ale jezdil jako dělo, tak jsme ho pojmenovali Pánský.
Koncem května a hlavně v červnu probíhaly další přípravy, vymýšlení a zdokonalování tratě a alternativ programu, Ládík konstruoval konstrukci na vlek, Majka připravovala jídelníček a nakupovala proviant, jako abysme neměli na té expedici hladíček a každý více či méně přiložil ruku ke společnému dílu, takže první spojená Sokol Trojácko - Bošánská expedice vyrážela v tomto definitivním složení:
Pánský Trandík:
Píďa, Bára Houbička, Láďýk, Miloš, Žabiš, Honzis, Bárny, Ondra Mouka a Máma LX.
Dámský Trandík:
Majka a Štěpán Moučkové, Helena a Petr Pohlové, Pavlína a Tomáš Jirkáčové, Honzik Mach, Pája a Táta Vála.
Valná většina přítomných jsou normální kajakáři, Štěpán a Miloš jsou kanoisté, kteří to dělají pádly, Majka a Helena jsou moutaninbikerky a hlavně nám řídily Trandíky podle vody.
Takže výlet může vypuknout:

den 0, středa 30.6.1999
Různé postavy scházejí se v loděnici, obcházejí dva Trandiky, svlékají si kravaty a postupně se tak kancelářské krysky mění ve známá zpustlá individua odjíždějící do Francie. Navazují se vleky, nakládají kufry Trandíků, vykládají kufry, odvazují, převazují vleky, překládají kufry až najednou .... začalo pršet, naštěstí už v momentě, kdy jsme byli prakticky hotoví s nedefinovatelným předodjezdovým zmatkem, takže jsme pozavírali, dali si rozlučkové pivíčko a vyjeli směr Plzeň. Již zde jsme ocenili praktičnost krátkovlnných vysílaček, jimiž byly naše dva vozy komunikačně propojeny - po příštích deset dní bude naše komunikace v éteru probíhat přibližně tímto způsobem:

Chrchr, práskk, hůů, chrr...
My vás neslyšíme, chcete něco, přepínám.
My nechcem nic, co chcete vy, přepínám.
Jestli nás slyšíte, přepínám.
nerozumím, opakuj, přepínám.
Já taky nerozumím, dolaď si to, přepínám.
Už rozumím, co jste vlastně chtěli, přepínám.
My jsme nechtěli nic, co jste chtěli vy, přepínám.
Už zase blbě slyšim, přepínám.
Já vás teď vidim, ale neslyšim, přepínám.

atd., je naprosto jasné, že vysílačky jsou naprosto nedocenitelným pomocníkem při akcích tohoto typu.

den 1 čtvrtek 1.7.1999
Ale aspoň nám cesta utíkala, takže jsme minuli Plzeň, projeli Rozvadovem, okolo Regensburgu a Mnichova směrem na Garmisch-Partenkirchen, zde jsme překročili neviditelnou hranici do Rakouska, v pohraniční pumpě (Nassereith) jsme nabrali naftičku a pokračovali dále směr Martina. Zde jsme vjeli do Švýcar a dále frčeli údolím Innu proti proudu až k jezeru Silbersee, ze kterého Inn vytéká. Zde nás zastihlo svítání, sjeli jsme prudké serpentiny Maloja Passu a pokračovali dále Chiavenna, Lecco, Milan, Turín a dále po dálnici až k Suse a přes průsmyk Claviére vjeli do Francie. Jako rozcvička po noci strávené v bílé bedně na kolečkách byla v plánu řeka Gyronda, a protože plány se mají dodržovat, opádlovali jsme Gyrondu navzdory tomu, že byla skoro úplně suchá.
Pak jsme se dosunuli ke Guilu, zabydleli v campíku kousek pod Abries a s obavou pozorovali nepříliš plné koryto řeky.
Píďa vyběhla do kopců, ostatní se oblékli do teplých oděvů, pohodlně se rozsadili, plnili své žaludky různými pochutinami a pozorovali tu bláznivou ženskou, jak se pohybuje po horských stráních.
Díky naprosto jasné obloze a výšce okolo 1800 mnm. byla v noci příšerná zima, čelili jsme jí společně, neboť jsme se nabořili do Ondrova stanu (pro 3 lidi) a v kamarádském objetí se nás 6 vyspalo vcelku v teple.

den 2 pátek 2.7.1999
Vyrazili jsme na známý úsek Guilu od lanovky v Auguilles k hradu Queyras. Měl méně vody, vyžadoval dost kličkování, zato se dala jet i šluchta u kamenného mostu a řeka byla celkově jednodušší a rozhodně nikoliv nebezpečná.
Na parkovišti pod Chateau Queyras jsme naobědvali a pak jsme vyrazili zkoumat hradní soutěsku - tu jsme seznali jetelnou a pak jsme vedli dlouhý rozhovor s místním kajakářským instruktorem o tom, jak vypadá řeka dál. Pravil něco o třech gorges a že je to v pohodě až k tomu místu, kde se silnice vrací k řece.
Takže jsme se nasoukali zpět do gumy a vyjeli do hradní soutěsné díry. Soutěska pod hradem byla pěkná, Štěpán trochu zaplaval a vůbec to bylo docela zajímavý. Pod soutěskou následoval nezajímavý skoro suchý úsek a pak...
Nebudu nikoho napínat, francouzský instruktor trochu kecal. Místo tří gorges nás čekaly cca 3 km uzavřené v soutěsce, mnoho zablokovaných míst, nutné časté prohlížení s horolezeckou vložkou, zkrátka super nářez i za nízkého vodního stavu a kdyby bylo víc vody, tak by asi tenhle úsek byl i dost nebezpečnej. Jeli jsme ty 3 km cca 3 hodiny a když jsme dospěli k místu, kde se silnice vrací k řece, nikomu se už nechtělo pádlovat dál, takže původní plán dojet do vzdutí jsme bleskurychle revidovali, naskákali do auta a byli rádi, že jsme rádi.
Přesunuli jsme se ještě na profláknuté tábořiště u Giusane, v Le Monetier les Bains, čili u rybníků. Na Ondru leze nějakej chřipek či anginus.

den 3 sobota 3.7.1999
Opustili jsme teplé pelíšky a vsedli do Guisane hned u tábořiště. Horní úsek proběhl bez výrazného vzrušení, v Chantermerle jsme se, schováni před žhavým sluncetem po stromy, naobědovali a vyrazili na lesní šluchtu Guisane. Opět vodou příliš nepřekypovala, ale protože Waldschlucht je tradičně nářez, nebylo to zcela marné pádlíkování, akorát místo velkých válců bylo třeba se občas vyhýbat kaménkům a přiznejme si, tu a tam nějaký ten kamének i hópnout.
Dopluli jsme do Brianconu, na parkovišti za mostem se převlékli do relativně civilizovaného a vzhledem k pekelné výhni, o kterou se staralo zblázněné slunce, jsme se jednoznačně rozhodli, že na historické centrum nejvyššího opevněného města v Evropě se tak leda můžem... zajeli jsme tedy do supermarché a zde jsme učinili dva zaznamenáníhodné nájezdy: napřed byly vykoupeny čepičky s kšiltem, protože po dvou dnech měli všichni spálené rypáčky a potřebovali kšiltík pod helmu a pak jsme pod záminkou pečlivého výběru zmrzlin leželi asi 20 minut v chladicím boxu a snažili se akumulovat zimu, než zase vylezem ven do rozpálené pece.
Cestou z Brianconu k rybníkům se postaral Ondra o zpestření, když začal chrlit krev z nosu a odmítal se nechat vypnout, pod záminkou chřipky, paralenu a kdovíčeho ještě. Takže jsme frčeli jak se sanitkou, aby nám nestihl pokrvácet Trandíka, na tábořišti jsme ho vyhodili k potoku a uložili na nemocniční karimatku.
Když přestal krvácet, tak jsme postavili stany na místě, kde jsme je ráno zbourali, uspořádali velký match v koulích a u toho všeho jsme koštovali pastis a lehké stolní červené a vůbec jsme si udělali takové uvolněné odpoledne, které přešlo v uvolněný večer a když Miloš asi ve čtyři ráno pořád ještě vyprávěl pohádku a všelijaké veselé i smutné příběhy, tak jsem ho chtěl už zabít.


den 4 neděle 4.7.1999
Ráno jsme, navzdory Milošovu vypravěčskému talentu, opustili spacáčky již asi v 9.00, mohutně se nasnídali, sbalili a opustili tábořiště u rybníků.
Pak jsme vyjeli do sedla Lautaret a vypustili Majku, Helenu, Pavlu a jejich mužný doprovod Honzika na pěšárnu do hory. My ostatní jsme se spustili na západní stranu Lautaretu a jali se studovat zprvu nepatrný potůček, brzy však řeku nabývající na síle až skoro dooost - totiž Romanche.
Zodpovědně jsme nastudovali kilometráž a usoudili, že vhodný úsek bude od silničního mostu v La Grave k silničnímu tunelu na pravém břehu u jezu. Ještě chvíli jsme studovali řeku z pomalu popojíždějícího trandíku:

Žabiši, jeď pomalu a ke krajnici!!!
To je dobrý, tam neni vidět.
Žabiši zastav!!!
To je dobrý, tam neni vidět.
Tamhle je určitě nějakej průser!!!
Tam nic nemůže bejt, tam neni vidět.

Žabišova neochvějná jistota a též fakt, že zrovna řídil, nás donutily jeho slovům uvěřit. I tedy sjeli jsme k řece, zprvu do jakéhosi soukromého kempu, kde nás jakási krásná a šaramantní Francouzka s milým úsměvem natvrdo vyhodila, pak jsme ještě nepatrně šachovali, až jsme našli silniční most.
Uložili jsme chcíplého Ondru do stínu, aby se nám na sluníčku nezkazil, učinili nezbytnou návštěvu okolních lesů s roličkou v ruce (ani byste nevěřili, jak ledovcová řeka, popisovaná jako IV-V, dovede urychlit a zintenzivnit trávicí procesy, někdy i reverzně), narolovali jsme těla do gumy a vyjeli po vodě. Jaké však to bylo překvápko, když za jednou z četných zatáček řeka náhle mizela kamsi v díře a pouze temné hučení a gejzíry vystřikující vody dávaly tušit, co se asi za hranou odehrává!!! Malý vracáček u levého břehu, cca 2x1 metr, dokázal zázrakem pojmout dvanáct lodí, protože všichni mooooc chtěli na břeh. Následujících cca 400 m zablokované husté WW V-VI, s velkým spádem, vodopádky, klikatým průjezdem a pro zpestření s několika padlými stromečky jsme prohlíželi toliko chvilku, abychom pak o to déle mohli přenášet po nádherné alpské louce, poseté spoustou něžných kvítků a hromádkami kobližek od flegmaticky se pasoucího koně. A s podivem, přenesli jsme právě k dalšímu silničnímu mostu, tentokrát tomu pravému, u kterého slovutná kilometráž DKV radí nasedat. Již uklidněni (zejména my, co jsme jeli první, jsme byli po oné náhle se zjevivší kaskádě úplně klidní a samozřejmě jsme věděli, že se to nemůže opakovat...) jsme pokračovali po Romanchi, řece s mohutným průtokem, velkou rychlostí proudu a tomu odpovídajícími vlnami jak autobusy (no jak autobusy možná ne, ale jako Transity určitě). Ještě dvě místa zde byla s překvapením, ale nic už nebylo přenášeníhodné, akorát to chtělo trochu prohlídnout a odjistit.
K jezu a tunelu, u kterého čekal již mírně vycukaný Štěpán, jsme dojeli s mírnými ztrátami - Válec zkoumal jakýsi šutřík na dně tak zblízka, že si o něj učinil solidní monokl a ve snaze si další monokly neučinit chránil si obličej pádlem tak, že ho býčí silou ohnul a trubku splácnul jak v hydraulickém svěráku. Polovi poněkud uteklo pádlo, takže do cíle dorazil po svých. Plni dojmů naplnili jsme Dámského Trandíka (jelo nás v něm 14 a chtíc nechtíc jsme se velmi intimně sbližovali), přesunuli se pro Pánského Trandíka, vyzvedli tu Moučkovic chcíplotinu (pro útlocitné: ubohého nemocného Ondru) a za mohutného posilování se pastisem vyjeli zpátky do Lautaretu. Cestou jsme se ještě drobátko vryli do paměti nicnetušící francouzské stopařce, která si k nám nebojácně přisedla a za chvilku bojácně vysedla. Nahoře v Lautaretu jsme naplnili svá bříška a zahájili serpentýnování nahoru na Galibier. Na Galibieru (2647 mnm.) jsme řádně poobdivovali okolní panorámata a odebrali se zase dolů, přes Albertville do Bourgu St. Maurice. Cestou jsme na jednom z dálničních odpočívadel vložili teplou lžíci do žaludku (jak praví rukou psané poznámky - vrtule se slepicema). Do Bellentre jsme dorazili již za hluboké tmy, cestou jsme ještě využili světlé chvilky naší spojovací techniky a hráli jak o život slovní fotbal po vysílačkách, Pánský vs Dámský.
Uspinkli jsme ve startovací budce nad něžně šumící Iserou.

den 5 pondělí 5.7.1999
Ráno jsme procitli nad vlnami stříbropěnné řeky Isery a protože jsme již byli na cestě pár dní, tak v zájmu hygieny jsme naházeli všechny holky do řeky, některé se pokoušely lstí uniknout, ale neméně lstivě si stejně šly zaplávnout.
Pak jsme provedli procitací-snídací rituál a vyjeli kousek proti proudu do Bourgu. Zde jsme zaparkovali u místního slalomového kanálu, čili francouzsky Basin d eau vive. Kanál, to přece známe z Troje, takže všichni nabušenci nakráčeli nahoru, nasedli a už to začalo. Žabiš projel ještě vcelku s přehledem, i když zde upustil od své oblíbené kratochvíle točit si pádlem kolem krku. Miloš za ním už plaval jako obyčejná krysa, o momentíček za ním plavala Píďa jako topící se krysa a vzápětí připlaval ještě Bárny, který poté, co dosáhl břehu, vyplival několik mnoho litrů isérské vody. Válec dokázal v kanále provést 19 eskymáků. Situace byla poněkud nepřehledná, Pídinu loď vylovil Žabiš dokonce až po několika kilometrech, pokus vyslat sanitního trandíka na levý břeh, kde byli plaváčci rozeseti, skončil také velmi úspěšně, totiž konfliktem s majitelem čerstvě posekané louky, kterou jsem mu ve snaze o záchrannou akci poněkud přejel.
Vypadalo to blbě, zachraňovali jsme na houby (že, Štěpáne), ale měli jsme obrovskou kliku, takže jediná ztráta bylo Píďalí pádlo, mohlo to dopadnout hůř.
Nicméně oklepali jsme se a dolní úsek, z Bellentre do Centronu, jsme si již pořádně užili a zablbli si snad v každém válečku a vlnce.
V Centronu u rafterských stanů jsme uvařili a spolykali jakousi hmotu a vyrazili nahoru do hor, v Bourgu jsme ještě doplnili naftu.
Romantickými serpentýnami jsme se vysoukali do průsmyku Petit St. Bernard, nápad zde přenocovat se setkal s nepochopením, takže jsme sjeli něco serpentýn na italskou stranu a tady našli vcelku přijatelné místo u silnice. Večer jsme akorát upadli na hubu a spali a spali a spali.

den 6 úterý 6.7.1999
Ranní procitací rituál snad již není třeba zdůrazňovat, byl zpestřován pouze podrobnými referáty těch, kteří se vraceli z lesa - přeci jenom v drsné přírodě nabývají důležitosti i věci, které jako zhýčkaní měštáci vůbec nevnímáme, například to, že kvalitní stolice po ránu pozitivně ovlivní celý příští den.
Sjeli jsme vcelku malý kousek po silnici do městečka La Thuile a začali zkoumat plánovaný veletok Rutor. Kousek po soutoku s řekou Dora di Verney by podle slovutné kilometráže DKV mělo být velké parkoviště (bylo) a u něho místo k přistání (nebylo). Takže jsme chvíli šachovali, pod zmíněným parkovištěm byla velmi zajímavá soutěska (VI-X), navíc více jak zpoloviny skrytá pod sněhovým sesuvem, což by až tak nevadilo, protože šance, že by člověk projel či proplaval živ a zdráv prvních 50 metrů soutěsky až ke sněhovému sesuvu, byla minimální respektive žádná.
Bylo tedy jasné, že poslední šancí na přistání jsou tři vracáky těsně nad soutokem Rutoru a Dory di Verney.
I tedy vyjeli jsme ke třem vodopádkům, jejichž soutokem Rutor vzniká, zahájili převlékání, přitom nás přepadl krátký prudký deštík a kroupy, za chvíli ale to nesmyslné slunce zase vylezlo a začalo nás svědomitě opékat.
Rutor sám byla rychlá prudká záležitost, s velkým spádem, minimálním zablokováním, vlny, občas válec, velká rychlost proudu.
Na soutoku proběhla zaznamenáníhodná záchranná akce, kdy Polova loď se dostavila k přistávacímu místu bez páníčka, bylo nutné pro ni skočit, k tomu bylo nutné bleskem a pevně svázat dvě házečky, neboť řeka byla širší než jedna házečka a pokud by skákající uplaval, tak by asi měl dost práce stihnout utéct z řeky ještě před soutěskou, která začínala asi o 200 m níž. Nějakým způsobem se to podařilo, ztráty činily spálená a strhaná bříška Jirkáčových a Bářiných prstů - velmi nepříjemné a bolestivé zranění, ke kterému přišli, když se snažili udržet lano, na jehož druhém konci jsem visel - děkuji kamarádi, asi by mě v té soutěsce nebylo zrovna hej.
Na parkovišti jsme ošetřovali zranění a poté co jsme definitivně uklidili bednu s naší "okresní nemocnicí", vzpomněl si Štěpán, že na jeho modrém Atomu vykukuje jakási špona, chtěl si ji zaříznout a ve své bezmezné šikovnosti si nařízl půl ukazováčku, tak jsme zase ošetřovali a parkoviště, poseté kapkami krve a zbytky krvavých fáčů vypadalo jednu chvíli jak M*A*S*H v plném provozu. Nakonec jsme odjeli a cestovali jsme dlouho, navigovali mladí a perspektivní (Honzis a Bárny), takže některé kruhové objezdy a romantické italské uličky jsme spatřili i více než jednou.
Vzhledem k tomu, že zbytek osádky Pánského Trandíku včetně kronikáře uvedli se za pomoci několika lahví do stavu mírné až nemírné povznesenosti, nevím tedy kudy jsme jeli, ale rozhodně jsme dojeli k Sesii a utábořili se na loni ozkoušeném místě u podvalníků.

den 7 středa 7.7.1999
Ráno jsme skutečně nestresovali, naopak velmi, velmi zvolna jsme procitli, nasnídali a odebrali se kousek proti proudu Sesie, abychom nasedli pod téměř nesjízdným kataraktem u mostu s odbočkou na vesnici Rassa, cca 3 km nad Piode. Pluli jsme po nádherné, skoro pitné vodě, užívali si vlnek, blbli, co se do nás vešlo, v Piode většina drtičů hópla katarakt pod mostem, cestou někteří plavali radostně, zkrátka užívali jsme si a řeka nám chutnala báječně dlouho, skoro až dost dlouho, takže když jsme dorazili k podvalníkům, byli jsme povětšinou pěkně hotoví po těle, leč nicméně jsme se nezalekli ani nevyměkli, něco jsme pojedli, Štěpán zorganizoval raftovou posádku, ostatní si chvíli odpočali na sluníčku a pak jsme se vrhli do Sesiaklammu, který měl končit v Balmuccii. Vstupní kaskádu jsme přenesli, ostatně i slovutná DKV praví, že bez eskymáka je sjetí téměř nemožné, další vysoký průskok jsme již skákali, Žabiš objevil nádherné šidítko po skále, někteří tam šli přes záda do eskymáka, Honzis v jakési slabé chvilce zahodil pádlo a zběsile eskymoval rukama, zkrátka jsme si to užili. Bára poté, co průskok přenesla, projela další válec v nádherném lopasu, což ji natolik konsternovalo, že zbaběle zdrhla z lodi a tak všelijak jsme se posunovali kaňonem. Nesjízdnou kaskádu přibližně v polovině klammu, přezdívanou Masomlejnek, jsme kupodivu přenesli, o další zpestření se postaral Miloš v poslední šluchtičce, kde ho drobný, cca třímetrový válec podržel a Miloš rotoval a rotoval a rotoval a v momentě, kdy měla proběhnout akce směřující k Milošově záchraně, tak ho potměšilá řeka propustila jakoby nic.
Pak jsme v již zapadajícím slunci líně dopluli do Balmuccie, nabrali zde vodu a vrátili se bydlíkovat zase k podvalníkům.

den 8 čtvrtek 8.7.99
Ráno jsme vstávali poměrně zprudka - cca 50 m od našich stanů dosedla helikoptéra a chovala se velmi hlučně. Rozespalí xichtíci, uvažující o nepřátelském útoku, policejní akci či alespoň závažné nehodě, se seběhli u místa přistání a byli zklamáni, neboť helikoptéra pouze vozila beton na stavbu jakési lanovky čičeho.
V hluku leteckých motorů jsme snídali relativně méně klidně, leč ani dnes jsme nepropadli žádnému kvaltování, kteréžto toliko pro hovada vhodné jest.
Projeli jsme Balmuccií a vyjeli proti proudu Sermenzy na začátek Balmuccia klammu, někteří se oblékli do klasické gumy, Ládík s Bárou použili ochranu dvojitou a vrhli se do klammu bez lodí. Průjezd Balmuccia klammem byl moooc nádherný, voda čistá, skály, slunce, řasy, kamení a tak. Poměrně zajímavý byl příjezd do soutěsky, cca 50m zablokovaný úsek donutil nejmenované Honzise a Válce potupně viset zašpracované v šutrech. A přibližně v první třetině byl takový nenápadný váleček, no a představte si, Miloš coby jediný pozůstalý singlíř (Štěpán klamm nejel a užíval si dovolené na plážičce u soutoky Sermenzy a Sesie) se v tomto nenápadném válečku malinko cvaknul a rotoval a rotoval a rotoval...
Na soutoku jsme malinko zašpásovali, potopili jsme si lodě, pohřbili Píďu do písku a takové jiné veselé žertíky, pak jsme posbírali zbytek osazenstva, podchlazenou Bárušku (34 °C - plavat klammem bez lodě je asi blbost) uklidili do Trandíka a odpluli na dolní úsek Sesie, z Balmuccie ke kopuli.
Cestou se nestalo nic až tak vzrušujícího, za zaznamenání stojí pouze louže plná spermíků (pulců), kterým jsme při jedné zastávce uspořádali velké závody.
U kopule jsme uvařili špagety, Štěpán vyjadřoval nějaké pochybnosti o poměru mezi množstvím jídla a součtu objemů našich žaludků (našich, to jako osádky Pánského Trandíku) dali jsme se vyhecovat, ale stejně se nám tu hromadu sežrat skoro podařilo.
Přeplněni jsme hupnuli do Trandíků a přes kopec a přes Omegnu jsme se odebírali na Gravellonu k řece Toce. V Omegně jsme ještě pokoupili chlebík v Pennysmarketu.
U řeky Toci jsme našli luxusní místo na bydlíkování, vzhledem k jasnému nebi jsme natáhli toliko plachtu, chvíli potlachali a pak zmoženě uchrupli.

den 9 pátek 9.7.1999
Ráno jsme vyjeli kousek proti proudu, valná většina se oblékla do gumy a napadala do řeky, někteří zmožení se rozhodli jistit akci ze břehu. Řeka Toce se na většině toku nevyznačuje záludnostmi, záludný je pouze nájezd do soutěsky kousek před koncem. Bárny zde dokázal velké divadlo a Miloš se válci prásknul a představte si, rotoval a rotoval a rotoval...
Končili jsme u silničního mostku kousek pod soutěskou, bez dlouhého protahování jsme naskákali do vozidel a při vědomí dlouhé štreky před sebou začali jsme ukrajovat první kilometry. Cesta po dálnicích nebyla zas až tak hrozně zajímavá, akorát na jedné platilce jsme málem ztratili Miloše, který se pokusil nepozorovaně dosáhnout vleku za účelem vytažení krabicáka. Vcelku cesta ubíhala, Ládík, Miloš a Báruška se v Pánském Trandíku starali o zpestření (Miloš třeba dokázal ze zadního sedadla upadnout na klín řidičovi). Ubíhání se zarazilo ve městě Lecco, kde jsme chytli páteční odpolední zácpu a přes dvě hodiny se probíjeli přes jindy tiché malé městečko. Vprostřed zácpy Bárny prohlásil, že hlady již dále nevydrží, vyházel celý kufr do vnitřku Trandíku, aby dosáhl kýženého kusu žvance, takže jsme se posunovali zácpou vedle sebe Pánský a Dámský, žvejkali salám, někteří seděli na střechách automobilů a konverzovali, obdivovali jsme okoloseposunující italské slečny v malých italských autíčkách, takže jsme si vlastně užili takové uvolněné odpoledne. Když jsme konečně opustili zacpané Lecco, svištěli jsme ke švýcarským hranicím, absolvovali pasové a celní odbavení (cca 45 minut - těm Švýcarům asi vážně hrabe), vykroužili serpentýny na Maloja Pass a nahoře si trochu oddechli, Dámský Trandík uvařil polívčičku, Žabiš objevil krásný čistý záchod s mísou a zadarmo a kdo zrovna nejedl polívčičku ani netrůnil na záchodě, tak hrál populární intelektuální hru cukrkávalimonádačajrumbum, takže jsme si to kompletně užili. Již setmělým Švýcarskem jsme jeli poněkud nadoraz a totálně hotoví jsme překročili hranice do Rakouska, za nějakou chvíli do Německa a na parkovišti tábořišti u Loisachu jsme asi o druhé hodině ranní zalehli pod plachtu. A ten šikovný chlapeček Ondra si i přes několikeré upozorňování nechal tašku a boty venku...

den 10 sobota 10.7.1999
Ráno jsme zahájili tím, že jsme se vychechtali Ondrovi, kterému do tašky a bot nejenom napršelo, ale ještě mu tam stekla veškerá voda, co byla nadržená v plachtě.
Pak jsme se šli podívat, kolik že je v Loisachu vody, hledali jsme známý vodočet na mostě a to překvápko, most prostě nebyl, nebyl ani vodočet, voda ho vzala.
Takže jsme nasedli, došlo k mírné výměně názorů a posléze i lodí mezi kajakáři a singlíři (Miloš a Ládík si vyměnili loďky) a pak jsme se vrhli do Loisachu. Horní část byla změněná, nikoliv však výrazně, ovšem dolní polovina koryta (cca od silničního mostu) připomínala měsíční krajinu a lze soudit, že údolí se bude po povodni dost dlouho vzpamatovávat.
Nicméně dorazili jsme do garmischské loděnice, uvařili a snědli brambory na špeku, udělali fota celé výpravy a pak už jsme se po nekonečných německých dálnicích posunovali domů.
Drobné zpestření nastalo na Rozvadově, kdy Dámskému Trandíku došla cca 500 m od hranice nafta, takže jsme s Pánským fungovali jako záchranný tým, jeli jsme s kanystrem a pak s lanem se pokoušeli Dámského rozpohybovat, což se samozřejmě podařilo, takže jsme mohli někdy okolo půlnoci krásně dorazit do trojské loděnice, vyházet věci z aut a utíkat do vany a do postele.

den poté, neděle 11.7.1999
Odpoledne jsme trochu poklidili věci zbylé po zájezdu, rozebrali kuchyň, uvedli Pánského do alespoň přibližně civilizovaného stavu, vrátili vlek a tak vůbec likvidovali zbytky. U Ládíka jsme ještě skoukli videodokument a rozešli se unavení a taky trochu smutní, že už máme po výletě. A v pondělí jsem Pánského vrátil do HáGéčka a bylo definitivně po srandě.
Takže nezbylo, než se těšit na další společné akce Bošánu a Sokola Troja.
Ahoj Máma LX


FOTKY: strana 1 strana 2 strana 3 strana 4