Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 11 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 32 dní!

V dáli Skalisté hory

podzimky sedmičky (24. 10. – 29. 10. 2008)

Indiáni: Vojtěška, Tajemný Stín, Píďa, Safari, Žofré, Bája, Křepelka, Koník, Štika, Bystroočko, Brumlík, Turbík, Trubička
Stařešinové: Amazonka, Potkan, Daněk, Kapája, Klapka, X, Slon a Ovce

další fotky z akcekronika v pdf

1. den – pátek 24. 10. 2008

Seznamování. Bojový Stín Již před čtvrtou odpolední se někteří indiáni připlížili k místu srazu, aby zjistili, že tradiční pokladna číslo sedm se nachází v rekonstrukci. V nádražní hale bylo dost rušno a plno lidí, přesto se nám podařilo mezi nimi vystopovat kamarády ze třetího oddílu, kteří (jak bez mučení zjišťujeme) mířili stejným směrem jako my. V 16:40 - čase našeho srazu jsme již vši, chybí jen nástupiště. Náš rychlík nepatřil zrovna mezi velikány železniční dopravy, tak dochází k hromadné kompresi našich těl a zavazadel, vypouštíme páru a šineme si to konečně na Turnov. Zde dáváme sbohem trojce a pokračujeme již pohodlně vláčkem motoráčkem. Po úvodní fascinaci záchodovou mísou, posuvnými dveřmi a celými třemi čudlíky se indiáni začali po svém seznamovat. Napadlo u toho ani slovo a přesto si již kdekdo tykal. Stařešinové si zatím rozdělují zásoby jídla typu šest kilo pseudomasa a jsme v Hrubé Skále, kde začíná ta správná legrace. Poznámka „Vše si zabal do jednoho zavazadla.“ zjevně na nikoho dojem neudělala a i když leckdo tvrdil, že se spacákem na krku nemá problém, v osm hodin večer jsme se rozhodli o některé zkušenosti indiány zatím ochudit a začalo povinné přebalování. Po půl hodině se ozývá táhlé 'pchrrrrr'. „Tak to byla fakt nepěkně suchá sojka, nebo se něco pokazilo.“, pomyslel jsem si a uviděl, jak Brumlíkovi povolil batoh takovým způsobem, že našít tam zip měl by druhý vstup do batohu skrze záda. Zdrhovadlo s sebou ovšem nemáme. Smůlička pacholíček, naše squaw lanové inženýrky problém promptně řeší a hop-skoč po půl deváté konečně vyrážíme na cestu. Dusící Pták spolu s Bystroočkem zanotovali svůj song na motivy: „Vypadlo oko z důlku, fuj to je nechutný, máš tam ještě půlku.“ a již máme první část cesty za sebou. Nad šlapajícími indiány duněl Křepelkův chorál, který všem dodával sílu na pochod. Někteří se sice snažili nebýt na doslech, ve výsledku to však bylo jedno. Než by Karel May řekl „Hádží Halef Omar ben hádží Abú'l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah“, máme šest kilometrů v nohách a vítáme se s Samem Hawkinsem a Old Shatterhandem v naší osadě, kam kluci vyrazili napřed připravit ovocný roztok. Cestou měli také zábavu, ale o té ti milý čtenáři toho moc nenapíšu. Něco o zkratce a tak. Šálek čaje a před jedenáctou jdeme spát.

Zapsal Slon

2. den – sobota 25. 10. 2008

Souboj kmenových vůdců Vojtěšky a Brumlíka. Tentokráte Koník s Bystroočkem. Stín vzpomíná, jak se indiánsky řekne prosím. Prodloužený budíček v půl deváté nás nezastihl, protože indiáni pokračují v seznamování již brzy ráno a tentokráte za použití všech výrazových prostředků od řevu po kamarádské údery pěstí. Jen co jsme po snídani zjistili, jaká jsou naše indiánská jména, rozdělujeme se do dvou kmenů. Náčelník Bílý Bizon se svými bojovníky volí název „Kaučové“, načež ostatní pod vedením Divokého Zubu kontrují „Vyhynulými nosorožci“. Vyrážíme obhlídnout terén a hned za dveřmi nacházíme první zkoušku – slepého nepřátelského šamana, kterého je třeba zbavit všech amuletů, jež mu dodávají nadpřirozenou sílu. Osleplý pomatenec je trochu nebezpečný, tak je třeba dávat pozor, aby nás nezasáhl. Přes tato varování dochází k tomu, že se indiáni musí běžet oživit, ale šaman je nakonec zmožen přesilou mrštných bojovníků. Po šamanovi následuje zahánění bizonů do ohrady a jejich strážení. Všichni si vyzkouší, jaké to je žít za plotem a snažit se uprchnout. Uniknout lze několika způsoby – přeskočit ohradu, přitlačit ohradník k zemi (většině se to úplně nezdaří a proletí se vzduchem zpět) či zbořit jeden ze sloupků, který ohradu drží. Vracíme se domů, kde nás čeká kašpárek – náš první společný oběd. Po chutné stravě a chvilce odpočinku následuje tradiční indiánská disciplína – souboj u totemu, v našem případě u totemového stromu. Každý kmen vysílá svého zástupce do souboje na “nože“. Jednou rukou přivázán lanem ke kmeni, v druhé pevně svírá svou zbraň, tanec začíná. Chodidla kmitají, klamavé útoky střídají úhyby trupů, z očí nespouštět protivníka, soupeři krouží, často rozhoduje jediný úder. Ve vrcholném souboji – střetu náčelníků – vítězí Bílý Bizon. Rozhodující náskok získává v okamžiku, kdy si přitáhne Divokého Zuba až ke kmeni, kde ho svým lanem znehybní a připoutá ke stromu. Pak zcela bezbranného bodne do zad. Duel si vyzkoušeli všichni, následuje mírná modifikace – nože měníme za vrhací tomahavky a zkoušíme týmovou hru dva na dva. Nakonec se znaveni bojem, posekáni, zmasakrováni našimi zbraněmi a označkováni bílou krví vracíme domů, kde čeká obrys nového ostrova, který musíme nejprve rozparcelovat. Jedním tahem rozdělíme vždy jedno území na dvě části a když se vystřídají skoro všichni, máme na mapě již dvacet pastvin. A to už jsou hotové knedlíky, po jejichž náležitém uskladnění se kmeny rozdělí. Smolaři Kaučové vyhrávají službu a šťastnější Vyhynulí Nosorožci jdou k mapě. Abychom věděli, o jak cenná území se bojuje, celý ostrov vybarvíme. Jakmile je nádobí umyto, přidávají se i Kaučové a než jdeme spát je již celý ostrov zaplněn. Nšo-či čte pohádku a na rozloučenou většina indiánů odpovídá pravidelným oddechováním.

Zapsal Slon

3. den – neděle 26. 10. 2008

Sedmička na skalce. Trubička nad termity. Dnes ráno jsme po obvyklém krátkém protažení těl zasedli tradičně ke snídani a hned po ní si šli zabalit věci – vyráželi jsme totiž v doprovodu Vinnetoua, Old Shatterhanda, Sama Hawkinse a Nšo-či na Nugget-tsil. Z našeho indiánského tábora ve Vyskři jsme vycházeli opatrně, protože na cestách se proháněla spousta dostavníků, které se neopatrným indiánům mohou stát osudnými. Když jsme se konečně dostali do volnější krajiny, potkali jsme při kraji cesty stádo bizonů a divokých mustangů, které jsme si (raději z dálky) prohlíželi. Někteří z nás si dokonce vyzkoušeli, k čemu že slouží ten tenký drátek natažený kolem stáda... Během cesty se mezi námi objevila i nebezpečná Bledá tvář – snažila se nenápadně zabít všechny indiány a udělat jim čárku na čelo. Minuly jsme Podvyskeřský mlýn a před Čertoryjemi jsme se zastavili, abychom se najedli. Při obědě se začaly praktikovat soutěže v indiánských dovednostech lezení po skále, přičemž většina nechtěně zkoušela hlavně jízdu dolů. I to ale byla zábava, takže nám polední klid, který sice moc klidný nebyl, rychle utekl. Vydali jsme se na další cestu. Brzy jsme dostali příležitost prozkoumat jeskynní systém u cesty, který nám ukázal Sam Hawkins. V té největší jsme se shromáždili všichni a zvěčnili své podobizny obrázkovou skříňkou. Další cesta ale bohužel vedla nepřátelským územím. Každý dostal své číslo a musel se snažit nenápadně proplížit až ke Nšo-či, aniž by jej nepřátelé zabili vyřčením jeho čísla. Několika šťastlivcům se to úspěšně podařilo a ti ostatní si na chvilku vyzkoušeli, jaké to je odebrat se k velkému Manitouovi. Přes Drahoňovice jsme se nakonec dostali zpět do naší vesnice – Vinnetou totiž vybral na Nugget-tsil poněkud delší cestu, během které nás překvapil večer. Snědli jsme tudíž večeři a odebrali se do svých týpí k spánku, abychom nazítří byli čerství na další dobrodružství.

Zapsala Ovce

4. den – pondělí 27. 10. 2008

Naše hromádka jablek. Nejprve suroviny nameleme... A pak si něco zahrajeme. Jelikož za námi byly dva náročné dny, neslo se pondělí v trochu poklidnějším tempu. Jako každé ráno jsme si rozehřáli pravou indiánskou krev krátkou, ale intenzivní rozcvičkou. Hned po ní následoval rychlý přesun do hlavního a pořádně vytopeného týpí na pravidelný přísun potravy. Zásoby se bohužel stále ztenčovaly a proto bylo naším prvním úkol nějaké sehnat. Vypravily jsme se do sadu přilehlého naší osadě a během chvilky za kterou ani orel nepřeletí uáhatw týpí ležela v osadě hromada jablek jak bizon vysoká. Co rychle nasbíráno bylo, ne tak rychle mohlo býti v mošt tajemnou procedurou přetvořeno. A proto moudří stařešinové po několik dlouhých dní oka nezamhouřili a tajemný proces vykonávali. V toto mlhavé dopoledne jim na pomoc rychle Kaučové a Vyhynulí nosorožci přispěchali. Po ochutnání nápoje lahodného každému dostalo síly přemnoho a tak na další výcvik hnalo. Vlastností, jednou z nejdůležitějších krocení mustanga jest. Jeden z kmenů mustanga představoval a druhý na něho naskakoval. Druhou disciplínou indiánská štafeta byla. V této hře pradávné první běžec do středu postaví se a na hvízdnutí k jinému v různé vzdálenosti čekajícímu soukmenovci běží. Spolu pak tito dva bojovníci do středu zpět doběhnou, takto celý kmen se časem sejde. Celkem dvakrát se klání opakovalo, pokaždé vítězství o chlup Vyhynulým Nosorožců uteklo. Vyčerpáni jsme se na oběd dostavili a indiánským jazykem o porci požádali. A z předešlého dne známou cestou se k lesu vypravili. V toto lese hlubokém padouch Senter soutěsku hlídal, my však různorodé zboží přepravit potřebovali a na dva úderné týmy se rozdělili. Každý bojovník musel náklad vzíti, pod vedením svého náčelníka střežiti a skrze hustý les a hlubokou mez k Samu Hawkinsovi donésti. Vyhynulým nosorožcům se podařilo donést devět kusů a v druhé vlně Kaučové přinesli dokonce třináct. V této roční době tma přichází brzo, a také nás dostihla na širé pláni nad osadou, ale dorazily jsme živi a zdrávi. Po večeři jsme získávali indiánská pírka v různých dovednostních i vědomostních úkolech. Vše co jsme se naučili a dozvěděli se hodí nejen na pláních a při pomstě proradnému Senterovi, ale třeba i ve vzdálené Střední Evropě.

Zapsal X

5. den – úterý 28. 10. 2008

Na hřbitově jsou duchové. Náš hrací plán. Bylo celkem pošmourné ráno a trochu zima. Přesně ten pravý den na vraždu. A vraždu koho? To se dozvíme za chvíli. Vyběhlo se ven na rozcvičku a všichni se již těšili na snídani. Ostatně jako na každé jídlo v podání Páji. Snídaně byla výborná (chleby s nutelou) ale bylo jí hrozně málo (chleba ne, ale nutely, jako vždycky). Než naše divadelní společnost rozdejchala trému, tak jsme měli jisté obavy, že až se roztáhne opona, tak už žádná snídaně nebude. Ostatně, jak byste věřili vy bandě dětí bez dozoru v přítomnosti stolu pokrytého výbornou snídaní, já teda ne. Nakonec to vydržely a moc jim za to dodatečně děkuju. Všichni jsme se společně přenesli do Ameriky ještě hojně obydlené Indiány. Padouch Senter, ten za to všechno mohl, jen on zabil Inčučunu i Nšo-či. Vinnetou se chtěl pomstít na všech běloších a Olda se málem rozbrečel nad svou milovanou. Jak dojemná to byla scéna. Po zemi se válelo pár (přesně pár) mrtvol banditů, jen Senter unikl. Potřebovali jsme poradit a jediný, kdo nám mohl pomoci, byl Inčučuna, tedy alespoň jeho duch. Ale jak se obyčejný smrtelník ač náčelník Apačů dostane do kontaktu s mrtvým? Jen jedna kniha tohle ví. Jen nalézt jí bude velice složité. Začalo se tedy brzo ráno. První díl knihy byl ukryt v torzu jedné staré velice staré zdi. Museli jsme připravit obřad, ale ne kdejaký obřad. A hlavně připravit lektvar. A co je na něj potřeba? Například květiny z konce světa střežené místními domorodci. Dorazili jsme tam po ne zas tak dlouhé, ale zajisté strastiplné cestě. Trochu pršelo. Na jedné mýtince jsme potkali domorodce, hledali jsme kde se schovávají ostatní, ale nenašli jsme nikoho jen dvě ukřičené domorodky, nebylo zas tak složité je přemoci, ale zabít jsme je nechtěli. Vydali nám to, co jsme chtěli, a protože nás shledali dobrými lidmi (hlavně Vinnetoua), tak nám prozradili místo, kde se ukrývá další díl mapy. Odebrali jsme se na zasloužený oběd a také odpočinek. Ale nezaháleli jsme, vyráběli jsme figurku a nacvičovali tanec. Potom se ale muselo vyrazit dál, potřebovali jsme ještě hřebíček. Vinnetou nás zavedl k jedné vyhlášené babce kořenářce. Rozutekly se jí kozy a my je museli přivézt zpět. Nebyl to úkol jednoduchý, vzpínaly se. Některé jsme dokázali navnadit na jablka a některé nikoli. Splnili jsme, co se od nás očekávalo. Kořenářka nám dala hřebíček, další kus knihy a poradila nám další místo, kde se nalézá poslední ingredience a to rudý a modrý květ. Následovala večeře. Po ní se na pokoji strhla hrozná pranice, nikdo nikoho nešetřil, ale byl to boj naprosto přátelský. A jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti. Nakonec se všechny holky jako mávnutím kouzelného proutku změnily z krvelačných válečnic na láskyplné ošetřovatelky válečných zranění. Vydali jsme se na hřbitov. Chvíli jsme tam jen tak bloumali, ale najednou se tam zčista jasna zjevili dva duchové. Vybrnkávali podivnou melodii na záhrobní nástroj. Nakonec se strhla hrozná bitka, ale duchy jsme přemohli. Květy nám vydali a my se radostni vrátili zpět. Ale stala se drobná chyba, naši náčelníci tam zanechali kus knihy, museli se pro něj vrátit, ale až po večeři. Vydali se sami na velice nebezpečnou cestu. Ale nevrátili se. Museli jsme je jít zachránit. Našli jsme je sice s chybějícím kusem knihy, ale zato svázané a obludně pohozené v prostorách hřbitova. Vrátili jsme se zpět a vrhli jsme se na obřad. Oheň nechtěl vůbec chytnout a venku byla zima jak v ruském filmu. Ale my jsme vytrvali. Zarecitovali jsme, zatančili a uvařili. Nakonec jsme spálili figurku a oheň zalili lektvarem. Z dusivého kouře se najednou zhmotnila postava majestátního Inčučuny. Ten nám řekl, co jsme potřebovali vědět, a pak se vytratil. Nato jsme se odebrali k tolik potřebnému spánku.

Zapsala Amazonka

6. den – středa 29. 10. 2008

Každý měl kus zásluh. Pouštíme elektrický proud. Střídavý. Ráno jsme se probudili po dlouhém večerním čarování trochu unaveni. Nicméně co naplat, vstávat museli všichni. Děti vyběhly ven na rozcvičku a velcí se vypravili do kuchyně připravit snídani. Když se děti vrátily, bylo už hotovo. Při vydávání si každý indián požádal, kolik chce chlebů, nám známým: „Hámej sama kousek chleba.“, přičemž někteří zkoušeli: „Hámej sama et sama et sama...“. Asi tušili, že je čeká náročný den. Po snídani totiž začalo pravé indiánské gruntování. Uklidit všechny tee-pee, sehnat své tomahavky, luky, šípy, zásoby, to nebylo snadné. Avšak indiánci se činili! Uklízeli, zametali, myli, utírali, ani na zlobení však nezapomínali. Stařešinové mezitím zpracovávali ještě zbytky zásob ukořištěných v sadu. Taková úroda! Už se zaplnily snad všechny džbery i téměř bezedné studny, které jsme měli k dispozici. Ale to by nebyli indiáni, kdyby něco nevymysleli. Celé dopoledne uteklo opravdu rychle, a i přes drobné problémy s ohněm byl nakonec oběd hotov včas. Indiánci si pochutnávali na těstovinách se sladkým sypáním a nabírali sílu na dlouhou cestu k železnému oři. A opravdu zanedlouho zbyl po těstovinách jen špinavý hrnec, který indiánkům přibyl na nemalou hromadu nádobí k umytí. Po uznání stařešinů, že tee-pee je zase obyvatelné a použitelné pro další pokolení kmenů, mohli si indiáni zabalit své velké mošny a připravit se na dlouhou cestu. Každý dostal jako speciální dárek lahvičku kouzelného moku ze sadu. Někdo i dvě. A někdo i více. :-) Po potěžkání mošen jsme se usnesli nepobývat v sadě příště tak dlouho. Inu, vyrazili jsme, železný oř totiž není jako naší mustangové, kteří poslechnou na slovíčko, ten si sám dělá, co chce. Cestou jsme obdivovali krásné podzimní stepi, indiánky však nejvíce zajímala spadaná jablka a celou dobu se z nich pokoušeli vytvořit kouzelný „pseudolektvar“. K železnému oři jsme se dostali včas a tak jsme opět mohli obdivovat krásný tříčudlíkový záchod. Někteří i zevnitř. :-) Další oř však už vezl spoustu jiných indiánů i bledých tváří, a tak jsme museli skoro celou cestu stát. Ale nám to nevadilo. Seznámili jsme se totiž s podobným kmenem jak jsme my. Celkem příjemná cesta rychle uběhla a my se ocitli v našem velmi známém městě. Tak teď se jen přivítat s našimi tolik chybějícími rodiči. To bylo vítání! Ještě pokřik a můžeme se rozjet do svých domovských tee-pee. Tak zase příště na další výpravě, a tentokrát si Sentera nenecháme proklouznout mezi prsty!!!

Zapsala Kapája

další fotky z akcekronika v pdf