Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 11 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 32 dní!

Legie na Sibiři

Jarní prázdniny v usedlosti jménem Drnovka (16.-23.2.2008)
Legionáři: M.A, Máša, Janek, Štěpánka, Terka, Maňu, Jindra, Vojtěška, Soudek, Daněk, Ondřej, Potkan, Anička, Ráďa, Amazonka, Pat, X, Džarda, Šuhaj, Vlaďka, Tete, Zrzka, Medicus

Sobota 16. února, l.p. 2008

... a zde náš nový vlajkonoš Janek. Časně z rána jsme se skoro všichni (kromě těch, co jeli v autě) sešli na nádraží. Nasedli jsme do vlaku směr Nové Losiny. Cesta trvala dlouho, ale všichni jsme se dokázali zabavit. Již v půlce cesty nám přišla depeše. Stálo v ní, že dále budeme pokračovat pod vedením generála majora Šulaje. Hned jak jsme vystoupili z vlaku, čekala nás první drobná překážka a to mírný, táhlý kopeček k naší chatě. Každý jsme se sám osedlal a vyrazili jsme na cestu. Alespoň jsme se trochu zahřáli, což se nám později velice hodilo. Před námi se objevila budova dosti opotřebovaného vzhledu s okny s moderním odlehčením z nákupních tašek. Ubytovali jsme se. Drnovka nás přivítala dosti lidovou teplotou – něco málo pod nulou. Ovšem, alespoň bylo dost záchodů, sice venku, zato s lepším výhledem než máte doma. Ihned se zapálila kamna, ale na teplotě to moc nepřidalo, takže, když už se polovině lidem začali dělat omrzliny, tak jsme byli zahnáni do důstojnického klubu, kde probíhaly první fyzické testy. A hned bylo všem tepleji. Večer jsme měli první nástup, na kterém jsme obdrželi šarže, podle svých zásluh. Snědli jsme své první jídlo a umyli první nádobí v místním potoce. Byla docela zima, někteří přimrzli k záchodovému prkénku, jiní k hrnci a někdo dokonce i ke klice. Ale nálada byla neobyčejně veselá.

Vojenským krokem pod velením nižších důstojníků. Hned další den jsme se učili jako správná legie pochodovat. Trénovali jsme v různých formacích. Velitelé nás pérovali, jak jen to šlo, ale musí se jim uznat, že měli výsledky. Vlajkonoš Janek se celý potil pod tíhou naší dokonalé a jedinečné standarty. Ještě byl sníh, tak jsme trénovali střelbu na živý cíl. Sváděli jsme cvičné bitvy, abychom ve skutečném boji dokázali zahnat opravdové protivníky. Vymysleli jsme si bojový pokřik. A když nám Rudí Rusové sebrali jídlo, dokázali jsme si ho po dlouhém a namáhavém boji získat zpět. Abychom se dokázali dorozumívat se svými spojenci, Bílými Rusy, museli jsme se naučit jejich rodnou řeč Ruštinu a sní i jejich neobyčejně zajímavou abecedu Azbuku. Některým z nás to šlo, některým o něco méně. Běhali jsme po lese a hledali přeložená písmena této hatmatilky. Poté jsme luštili zprávu, ve které stálo, že pokud se chceme naučit ruskému jazyku, musíme se nejdříve naučit vařit boršč. A tak jsme se obohaceni touto zprávou vraceli na svou základnu. Postupně jsme všichni získávali zkušenosti v podobě zlatých knoflíků. A s tím jsme samozřejmě dosahovali stále vyšších a vyšších šarží.

Cesta za stavbou obranných opevnění. Důstojnický klub? Ne. Večerní hazard? Kdo ví? Abychom udrželi hranice, museli jsme je zajistit stavbou bunkrů. Každý jsme si vzal svoje lyže a nastoupili do vlaku. Dorazili jsme do Ramzové, kde pro nás byl připraven zcela unikátní povrch pro běžkování. Byla to menší břečka doplněna o protiskluzové doplňky (štěrk a trávu). Všichni jsme se rozloučili s dokonalostí našich skluznic a vydali jsme se na cestu. Potom, co jsme vystoupali do neuvěřitelně příkrého kopce, nás překvapily hluboké závěje. Dali jsme si oběd a taky pár závodů. Bylo to neuvěřitelné, ale dál jsme jeli z kopce. Po nějaké době zaveleli důstojníci: „Stát!“. Tak jsme se zastavili. Byl nám udělen úkol – nalézt nejlepší místo a tam zbudovat bunkr. Pak jsme se vydali zpět na naši základnu. Tam jako ostatně každý večer probíhala bouřlivá zábava. Kdo měl finance, hrál poker a kdo ne, ten si zahrál něco měkčího. A taky se zpívalo.

Jeden z našich narychlo vybudovaných opěrných bodů. Další den nám přišel vzkaz od Jana Vostonova, který nás upozorňoval na nepřátele a vyzýval k boji za svou vlast. Abychom mohli vybojovat zpět náš průsmyk, museli jsme si vybudovat kryt. Protože bílý vodní beton se v těchto krajích již nevyskytoval, museli jsme se spokojit s dřevěným krytem. Naše architektonicky nadané vojačky stavěly samotný kryt a naši fyzicky zdatní vojáci se postarali o zátarasy. Naše bitva byla nakonec samozřejmě vítězná, ale museli jsme bojovat dál, protože spousta dalších pohraničních oblastí byla v ohrožení. Po obědě jsme se vydali na další bitvu. Nejdříve jsme zkoušeli naše střelecké dovednosti a naším dalším cílem bylo vybudování malého, zato však velice odolného bunkru. Museli jsme se připravit na další nelítostný boj. Náboje nakonec ani nebyly potřeba, poněvadž našimi zbraněmi byli oči. Nepřátele jsme obklíčili a nakonec rozprášili takovým způsobem, že po nich nezbyla ani nitka.

Vojta s potřebným vybavením pro krájení cibule. Kdo je skála a kdo horolezec? Večer jsme se zase zabavili spoustou her. Některé byly fyzicky náročné a některé nikoli. Někteří jsme si vyzkoušeli, jaké je to být horolezcem, a někteří pro změnu jaké je to být skála. V noci nás důstojníci probudili a poslali do sklepa pro tajemné indicie. Ze stínu se ovšem vynořili Ruští zvědové a jednoho po druhém nás zajali a odvedli do temné kobky, ze které se nám, zkušeným bojovníkům, podařilo po krátké době uprchnout. Podařilo se nám otevřít okno a dostat se ven. Naše základna byla obsazena nepřáteli.

Jednoho rána vzbudili důstojníky dříve. Museli udělat bramborové knedlíky, které poněkud nechtěly držet pohromadě. Jen co se probudil zbytek lidí, četla se pohádka. Po dlouhé době, než se podařilo knedlíky uvařit, jsme večeřeli. Některé knedlíky byly s nechtěným přídavkem popela, ale přesto všem chutnaly. Celý den byl naruby a nakonec jsme ho zakončili dokonalou rozcvičkou. A pak nás už jen čekala poslední noc, balení, úklid základny, rozdávání posledních povýšení, cesta k zastávce a odjezd. Cesta trvala dlouho a většina vojáků jí strávila nezbytným odpočinkem, co kdyby náhodou nastaly zase nějaké problémy s návratem naší legie do Československa?

další fotky z akce

Zapsala Amazonka