Do začátku prvního turnusu zbývají čtyři dny!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 25 dní!

Zlaté boty
Kateřiny Neumannové

Za onoho jasného předjarního podvečera se na onom rušném místě nedaleko florencského autobusového terminálu sešlo několik mnoho povědomých postav. Od zde poléhajících bezdomovců se odlišovali toliko běžkovým vybavením, které třímali ve svých umdlévajících pažích. Následoval hektický přesun na perón, ze kterého jsme doufali odjet autobusem do Jablonce. Pilot našeho modrého silničního křižníku se od počátku jevil mimořádně sympatický, jeho náklonnost k nám ještě vzrostla poté, co jsme kufry jeho směšně malinkého vozítka naplnili asi na 456 %. V odměnu za jeho projevené sympatie se do busíku propašovalo nepatrně více osob, než bylo koupeno jízdenek. Řidič se nám odvděčil odmítnutím nezbytné hygienické zastávky, což donutilo některé nejmenované jedince potupně počůrat jablonecké náměstí. Další přesuny jablonecko-liberecko hromadnou dopravou byly zcela v režii velkého guru veřejné dopravy – totiž slovutného Žirafy. Romantický pochod nočním městem v plné bagáži, jehož cílem bylo dosíci následující zastávky, se setkal s mohutným ohlasem zvláště pak některých.

Leč nenapínejme slovutné čtenářstvo, školy v Janově jsme nakonec ve zdraví dosáhli, vtrhli do pečlivě uklizených tříd a mírně je přizpůsobili obrazu svému.

Ze svého středu zvolili jsme ty nejzdatnější (Šmudlu, Čika a Sysla), ti si pak po chvíli urputného draftování sestavili týmy podle svých přestav a určili si válečné barvy pro zítřejší urputné klání.

Po chvíli kytarohry všichni zaspinkali uprostřed malebného nepořádku. Pouze původní obyvatelé třídy, totiž dvě morčata v bedničce, se pustila do jakýchsi nespecifických, leč velmi hlučných aktivit, takže musela být i s bedničkou vykázána na chodbu.

V sobotu ráno dorazil kdosi na bílém koni. Čerstvá vrstvička sněhu lákala netrpělivé bujné běžkaře ke svobodnému rozběhu nekonečnou bílou plání. Svobodný rozběh byl utlumen nutností nakoupit nějakou potravinu, sníst ji, mírně strávit a posléze se velmi, velmi zvolna vypravovati na autobusík do Bedřichova, přičemž pozvolné vypravování bylo zakončeno zběsilým finišem, neboť nezbedný autobus chystal se nám ujeti.

Již cestou v autobusu bylo prováděno válečné malování identifikační barvou, která měla po příští dva dny vyjadřovat příslušnost k příslušnému družstvu - Šmudlino družstvo v barvě zelené, Čikovo oranžové a Syslovo žluté. Ornamenty a tajuplné znaky na našich mladých krásných tvářích byly nepřehlédnutelné.

Poté, co jsme dosáhli základního tábora v horské vesničce Bedřichově, obdrželi jsme zapečetěné navigační materiály a byli jsme, chudinkové celí bezradní, vypuštěni do terénu s několika nezřetelnými fotografiemi cílových míst a nejasnou černobílou mapkou.

Po hromadném startu se družstva probíjela deštěm, větrem a ubývajícím rozbředlým sněhem. I když morálka statečných borců a borkyň byla maximálně na výši, přesto však škaredost sobotního počasí postupně podlomila motivaci téměř všech soutěžících, takže se není co divit, že všech sedm vyfotografovaných objektů dokázalo navštívit pouze jediné družstvo, a to Šmudlino zelené.

Za téměř neustávajícího drobného deštíku se v janovské škole scházely zbídačené postavy statečných polárníků (a pohárníků).

Školní třída byla obložena sušícími se věcmi, odkapávající loužičky a charakteristický odér vzbuzovaly spíše dojem, že jsme kdesi na vodě a okolo nás se suší hydrověci.

Ale navzdory smradu a mokru soutěž běží dál - komu se nedařilo v drsných podmínkách Jizerských hor, má ještě šanci zabodovat v seriálu intelektuálních qízů, jež pro nás polyhistorický Žirafa uchystal.

Zdá se, že běžková zdatnost zeleného družstva je vyvážena poněkud mdlým výkonem v intelektuálních dispiclínách. Večerní soutěže s přehledem vyhráli Syslovi žlutí, Šmudlini zelení krvavě uhájili těsný náskok před Čikovými oranžovými<.

Podle výsledků si mohli kapitáni vyzvednout několik písmenek, z nichž sestavili název cílového místa Bílá kuchyně, kde byl uložen kýžený poklad - zlaté boty Kateřiny Neumannové.

Další večerní hry byly něžně přezdívány “na pivíčka”. Klasické hrátky, jako je parlament či slepé chytání, získaly zcela nový rozměr, když jsme si místo čísel vylosovali jména různých pivovarů, těchto perel českého průmyslu. Uznejte, že povel “teď si vymění místo Gambrinus a Krušovice” zní velmi převelenádherně.

Únava postupně obtěžkávající víčka zaháněla i ty nejdrsnější do spacích váčků, pouze neúnavný Žirafa vykládal velmi složitou diskrimační historku, odehrávající se v několika časových rovinách a v různých paralelních prostorech. Jako důležité se zpočátku jevilo, že Žabiš vstával až v jednu, což se pak projevilo zcela podružným, protože dostal oběd, čímž zcela trumfnul ty, kteří se přesouvali vlakem a cestou potkali.......................................................................Dobrou noc.

Nedělní ráno nás zastihlo v rozporuplném morálním naložení. Nálady se střídaly od bujné natěšenosti a touze po pokladu až k jednoznačné neochotě opustit spacáček.

Leč vcelku přijatelné počasí a několik vytrvalých prudičů zvedlo i ty nejvytrvalejší lenochy, stihli jsme autobus, zopakovali včerejší rituál válečného omalovávání a z Bedřichova vyrazili na velký run za pokladem na Bílé kuchyni.

Ač jsme volili různé trasy, v cílovém prostoru jsme se sešli všichni najednou, takže hledání pokladu bylo zběsilým finišem. Vítězství zelených bylo natolik mírné (cca o 1 setinu sekundy), že jsme závod prohlásili za nerozhodný a čokoládovou přílohu zlatých bot K. N. jsme sbaštili všichni společně.

Pak jsme se odebrali na Novou louku za účelem společného hýření, zahýřili jsme polívku a čajíček, někteří ještě za vlastní rozšířili hýření o poháry a jiné nápoje.

Většina jedinců se po obžerstvení odebrala ještě na mírnou procházku. LX, kterému se povedlo v nepřehledné situaci při finiši za pokladem přijít o jednu hůlku, a pár demoralizovaných jedinců (rozuměj těžkých lenochů) se rozhodlo vyčkat odjezdu odpoledního busu v útulném prostředí na Nové louce.

Všichni jsme se sešli v autobusu, který nás odvážel zpátky do Janova, zabalili si věci, poklidili školu do alespoň trochu přijatelného stavu a dalším busíkem odjeli do Jablonce. Již při příchodu na autobusové nádraží bylo naprosto jasné, že se do pražského autobusu nemůžem v žádném případě vejít. Ale slovo vzdát se není zahrnuto v našem slovníku, takže za použití Žirafího šarmu se nám povedlo do busu vniknouti, pravda, toliko na stojáka do uličky. Ale byli jsme rádi, že jedeme, takže jsme se statečně stojíce probili zácpou na boleslavské dálnici, abychom mohli opět svobodně nadechnout pražského smogu na autobusovém nádraží Florenc.

Závěrečný nástup, zhodnocení a rozloučení nepostrádalo také dobrodružný prvek - stojíce v jízdní dráze linkových autobusů, cítili jsme se téměř jako hrdinové sovětského válečného filmu.

A pak jsme se už jenom odebrali domů, do sucha, teplíčka, postýlky, k maminkám, tatínkům, pejskům, křečkům, rybičkám, ledničkám.....................