Do začátku prvního turnusu tábora zbývá 8 dní!
Do začátku druhého turnusu tábora zbývá 29 dní!

Podzimní řádění 4. oddílu

I. Sokolka

Hon na čarodějnice

Strmý masiv Jeseníků zahalený v mracích již z dálky budí respekt. Zde v těchto odlehlých končinách ve středověku konaly se slety čarodějnické. Podle dochovaných záznamů ještě dnes můžeme najít místa, kde docházelo k oněm tajemstvím zahaleným čarodějnickým sabatům. A tak se na konci září vydala skupinka nejodvážnějších ve složení Bob, Corfu, Felix, Honza (sv. Ignác), Jana, Oťas, Petr (sv. Bonaventura), Radim, Ufon, Eporélie, Katka, Pigmej, Táborník a Žirafa směrem do Hrubého Jeseníku. Z důvodu utajení naší mise jsme se ubytovali v nenápadné chaloupce uprostřed lesa, ke které naštěstí nevedly ani elektrické dráty, a tak jsme nemohli býti jen tak odhaleni.
První den jsme věnovali dokonalému zabydlení se, bylo třeba si připravit hodně dřeva pro případ útoku zlých duchů či bezbožných čarodějnic. V neděli jsme nenápadně, pouze za pomocí buzoly, vyrazili cestou necestou na Vysokou horu. Tento táhlý hřeben nad Vrbnem je dlouhý asi 5 kilometrů, není jednoduché najít přesně vrchol. Jednoduché bylo ovšem hledání hříbků po cestě, těch tam bylo, sbírali jsme o sto šest, aby večer mohl zazářit náš kuchař Pigmej se svou funghi-šlichtou. Z Vysoké hory jsme sestoupili do údolí do Karlovy Studánky, kde jsme z místního pramene nabrali svěcenou vodu. Voda z Karlovy Studánky se dosti vyznačovala sirnou příchutí, to však některým nebránilo, aby vypili litry této nevšedně ochucené tekutiny, je až s podivem, že náš autobus zpátky do Vrbna nemusel nikde neplánovaně zastavovat.
V pondělí jsme ráno dostali zprávy, že se máme odebrati do údolí Střední Opavy. Po pohodlné cestičce jsme došli až k Solné chatě, kde bylo ovšem psáno, že je nutné dále pod pochodovým úhlem 180 stupňů pokračovati, tedy na jih. Cesta na jih však mířila rovnou dolů do hluboké rokle Bílého potoka. Sešli jsme úplně až k této půvabné horské bystřině, každý přeskočil potok, jak uměl, Corfu si dobrovolně zul boty a ovlažil své zmožené dolní končetiny, Pigmej se rozhodl ovlažit celé své tělo v čisťounké tůňce. Po tomto osvěžení jsme pokračovali dále, minuli jsme úžasnou kombinaci koňského spřežení a Trabanta a plní jsem zahájili výstup na Zámeckou horu. Zde stojí zřícenina hradu, který chránil po staletí celé Vrbno před nájezdy cizích rodů, my jsme zde kromě haldy kamení našli pokyn, že složiti bojový chorál je nutno. A tak za huronského dusotu našich nohou a všeobecného jásotu jsme sbíhali dolů do Vrbna.

Jelikož naše mise náročnou zdála se, bylo nutné se i fyzicky dobře připravit. K tomu posloužila náročná soutěž Vrbney 2000, kde se soutěžilo v těchto disciplínách: hod koštěpem do dálky, hod talířem na cíl, let čtvrtky papíru, běhací maraton (421, 95 m), přeskok přes švihadlo, hod holinkou do kýble, skok snožmo z místa, chůze pozpátku se zamotanýma nohama, trojskok a oběh obvodu slunce s neposedným míčkem. Během odpoledne jsme se věnovali přípravě na velký oheň. S příchodem temné noci jsme zapálili louče a poté i hranici, začali opékat špekáčky a poslouchali líbezný zvuk strun Zálesníkovy kytary. O líbezný zpěv se postarali především Oťas a náš nezničitelný maskot Korfič.
Ve středu jsme vyrazili ráno autobusem do Zlatých Hor, kde jsme přestoupili na další bus, který nás vyvezl až na Rejvíz. To je taková zajímavá horská osada, uprostřed širé horské pláně, pár domečků, uprostřed restaurace, kde má každý stálý zákazník vyřezanou svou podobiznu na opěrátku od židle. V minulosti bývalo u Rejvízu ještě slavné město Hunohrad, to se však prý díky zpupnosti jeho obyvatel propadlo do země. Na místě tohoto zaniklého města se dnes nalézá Velké mechové jezírko, kam jsme dorazili po dřevěných mostcích. U pokladny Oťas usmlouval paní prodavačku, a tak získal drahý kámen Made in Hunohrad za poloviční cenu. Naší další zastávkou byl hrad Koberštejn. Ten se však nachází opravdu dosti vysoko nad údolím, nebylo nic jednoduché se k němu vyšplhat. Hrad se rozkládá na skalní plošině, ke skalní vyhlídce vedla lávka z asi čtyř kmenů podezřelého ztrouchnivělého původu, a tak se tam vydali pouze Táborník-Zálesník, Eporélie a Žirafa. Sv. Ignáce nenapadlo nic chytřejšího než ony klády odejmout, aby se zjistilo, jak naši vedoucí umějí létat. Naštěstí se nepodařilo s jednou zbývající pohnout, tou se dopravil Žirafa zpět do bezpečí, zatímco Táborník a Eporélie volili sestup skalním převisem. Z Koberštejna jsme pokračovali údolím Černé Opavy až do Vrbna, cestou jsme ještě prozkoumali vojenský bunkr u Mnichova (z jeho střechy už rostly stromy) a zahrádku, kde si postavili model staré rozhledny na Pradědu. Mnohem povedenější model však byl k vidění ve Vrbně na ulici, která vede z centra směrem k Sokolce.
Po večeři většina z nás zalezla do svých spacáků, naše nejzdatnější členy, Ignáce a Bonaventuru, čekal ovšem nevšední úkol. Měli prozkoumat okolí naší základny, zjistit, zda na nás nezaútočí temné síly zla. Z mystického místa zvaného Hvězda vyrazili v půl jedenácté za svitu měsíce směrem k Sokolce. Aby nebyli vyzrazeni, nesměli používat baterku ani se přibližovat k lidským obydlím. Po kilometru chůze hrbolatým úvozem zjistili, že se dostali do Karlovy Studánky, odtud již znali cestu k chatě (za světla). A právě, zkuste si někdy jít podle značky v noci: značka na stromě není vidět, všude stromy, neustále odbočuje tisícero cest, opravdu jen zkušený zvěd se dokáže orientovat v takovéto ošemetné situaci. Kluci se rozhodli jít po širších cestách, sice to bylo trochu delší, ale přes Malou Hvězdu, Suchou Rudnou, Andělskou Horu a Anenský vrch se dostali do chaloupky a splnili beze zbytku svůj úkol. Shledali, že okolí chaty je bezpečné a že naše mise spěje k zdárnému cíli. Tím spíše, že ve středu večer přijeli další pomocníci - Lenka, Lucka a Pavel Novotný. Holky sice vypadaly jako čarodějky, kroužky v uších, uprostřed nosu, brady, ale brzy jsme zjistili, že jsou kámošky. Ve čtvrtek pomohly již znavenému kuchaři, který neustále musel přijímat obdivné ódy na funghi-šlichtu a vytvořili s ním báječný čínský pokrm. Pavel nás pro změnu vozil do sprch, v autě nám pouštěl samé duc-duc, to jsme ještě v Novotách jeho taťky neslyšeli. A asi ani neuslyšíme, zlatý Oťas, zlatý Korfič.
V pátek se s námi nedobrovolně rozloučila oblíbená čarodějka Eporélie, ještě neuměla všechna kouzla, a tak se je musela letět doučit do nejbližší Magic Academy.
V sobotu jsme skalnatým údolím Bílé Opavy vylezli kolem vodopádů až na nejvyšší horu Moravy - Praděd - odkud jsme měli jen na dohled větrem ošlehané Petrovy Kameny, místo srazu čarodějnic v dávných dobách. Konečně jsme spatřili ono místo, mise byla splněna.
Proto v neděli už jen AHOJ, SOKOLKO!



II. Šán

Křížová výprava

Vybaveni křížovými šroubováky jsme se sešli ve středu na Masarykově nádraží a pantografem se vydali na ostrov-pevnost Šán. Jako Francouzi a Angličané jsme měli dostat posvátné město z rukou Saracénů. Za tmy jsme se spořádaně převezli na chatrné bárce na ostrov, který jsme hodlali osídliti. Expedice se účastnili Oťas (vůdce Francouzů), Jana (lady Angličanka). S nimi všehoschopní rytíři Medvěd, Bob, Corfu, Lukáš, Adéla, Gábina, Kristýna, Tomáš, Jonáš, Mravenec, Eliška a ještě všehovšehoschopnější Sněhurka, Žirafa a Pigmej. Čtvrtek jsme věnovali bojovým hrám, dobývání hradu, tramvaj, veverky, pásma. Pro vylepšení kondice a bojové připravenosti každý rytíř absolvoval každé ráno svižným během okruh okolní džunglí a hod granátem na cíl. Ve čtvrtek mezi rytíře již za soumraku zavítal Jacques de Nice, rytířům ze země galského kohouta se poštěstilo dostat se za svitu měsíce na pevninu, kde získali z rukou vyděšené turistky diamantový pás.
V pátek jsme prozkoumali Libotenický les, zvláště napínavá byla hra na Angličany a Francouze, kdy Jonáš dlouho statečně odolával galské přesile. Z Oleška jsme se přesunuli do roudnické vodní tůně, kde jsme prověřili připravenost rytířů v podmínkách povodně, někteří se potápěli jakoby snad měli žábry, jiní dávali přednost dětskému bazénku. Jelikož jsme v plavecké zkoušce vcelku obstáli, následovalo ještě dobrovolné ponoření do ledové vody. Pak už jsme nasedli na autobus do Hrobců, na břehu byla připravena naše loďka, převozník usedl k veslům a hurá na večeři.
V noci nastala rozhodující chvíle: na ostrov se dostal John z Canterbury, nemohl se přiblížit k našemu příbytku, a tak každý sám musel sebrat odvahu a vydat se za sedícím Johnem k přístavišti, na znamení přátelství s Johnem měl každý vyrýt do jeho hrudi svůj autogram a vrátit se zpátky. Topoly se kymácely ze strany na stranu, z pevniny se ozýval štěkot vzteklých psů, chomáči trávy se proplétal ježek, podivní ptáci vydávali své zvuky. Lukáš řval na Johna "nepodepíšu", John na něho hleděl s klidem Angličana a nerozuměl ani slůvko. Někteří po návratu do našeho příbytku sotva lapali po dechu a tvrdili, že John za nimi vstal a ještě několik metrů za nimi pokračoval. Halucinace! Kristýna začala ráno onen přelud nazývat "Bílý ťunťa". Jiní po setkání s Johnem pochopili jeho grimasu a konečně našli klíč k vyluštění zašmodrchaných znaků, které objevili na pergamenu, který jim věnoval již zpočátku Jacques de Nice. Jednalo se totiž o popis cesty nepřátelským pohanským územím. Inu, po rozednění se Francouzi a Angličané, každý svou cestou, vydali na pouť neprobádaným neprostupným lesem až po strastiplné cestě dorazili k pohanskému sídlu Oparno, kde právě nějací domorodci tábořili. Tvářili se mírumilovně, ovšem Francouzi složili úderný bojový popěvek, za jehož zpěvu jsme se přesunuli do polorozbořené zastávky kolejového autobusu, který nás vyvezl z tohoto zapomenutého kraje.
Večer (už s Táborníkem a Magdou) jsme se navečeřeli, ale pak náhle zprostředka řeky na nás začal zvěd vysílat signály. Čekala nás cesta do džungle. Naštěstí si již každý z nás dobře pamatoval cestu podle vzrostlých stromů či jiných poznávacích znamení, a tak jsme bez problémů dorazili k místu, kde jsme získali pasovací dekret. Ráno jsme hledali křížový šroubek v kupce listí, ještě jsme ani netušili, jak se to přísloví zamotá a bude nás žádat o nápravu. Na znamení vítězství našich zbraní jsme se rozhodli pro klasickou společnou fotografii, nejdříve každý (kromě všehovšehoschopnějších) prošel kosmetickým salónem vizážisty Pigmeje, a tak se tady na vás křeníme s půvabným make-upem a pleťovou maskou!




III. Český kras

S netopýrem k Hagenovi

Tuto jednodenní akci pořádal Žirafa pro všechny oddíly z loděnice, dostavilo se mnoho dětí (více než 20), hafo instruktorů, vedoucích a přátel. Z našeho oddílu přišli Adam, Honza a Petr, z vedoucích Zálesník. Každý si vzal s sebou netopýra, kterého vyrobil doma (většinou z papíru). Vystoupili jsme z motoráčku na nádražíčku ve Vráži u Berouna. Pohodlně jsme se usadili do laviček a Žirafa nám dal test o podzemí (o jeskyních, propastech, metru). Nejlepší řešitelé kvízu se stali vůdci skupinek a mohlo se vyrazit podle fáborků směrem ke Svatému Janu pod Skalou. Zde jsme se u klášterní zdi dověděli, že je třeba pokračovat k Bubovickému vodopádu, kde někteří z nás prozkoumali malinkou jeskyňku. U Kubrychtovy boudy jsme museli projít za ruce ve skupince mezi slepými strážci, některá družstva byla lapena a rozpojila se. Za malým stoupáním jsme byli upozorněni, že úplně všichni musí držet bobříka mlčení, a tak jsme se dorozumívali různými posunky, prsty, hlavou, prostě jak se dalo. Po asi půlhodinové chůzi mlčky lesem jsme se objevili nad propastí. Většina z nás splnila úkol a vydržela mlčet. Žirafa nám vysvětlil, že se nacházíme nad lomem Pušťák, když opatrně slezeme dolů, dostaneme se do tunelu, který spojuje zdejší lomy a dojdeme až do okének na Malou Ameriku. Všichni jsme se dostali dolů, vedoucí nám pomáhali, kouzelník Sergej Michal měl s sebou i lano. V tunelu pak byla úplná tma, museli jsme svítit baterkou, občas tam byly kaluže a bláto. Z hlavní spojovací chodby odbočuje řada slepých tunelů, člověk by se tu v podzemí ztratil raz dva. My však měli zkušené vůdce, kteří nás dovedli až k okénkům na Malé Americe. Spojovací tunel pokračuje dále, ale my se vrátili do jedné odbočující chodby, kdy jsme po asi 60 metrech chůze narazili na proslavený Hagenův zvonec. Podle pověstí, kdo s traverzou zazvoní třikrát, nedostane se z podzemního labyrintu živ a zdráv. Na tomto strašidelném místě někteří z nás zanechali své netopýry, podle důvěryhodných zdrojů zdobí Hagenovu štolu dodnes. Stejnou cestou jsme postupovali zpět k Pušťáku, vylezli po skále jako skuteční horolezci a běželi k dubu u 7 bratří. Tady jsme se rozhodli pro bleskovou noční prohlídku obvodového zdiva Karlštejna a už za tmy jsme se octli na karlštejnském nádraží.




IV. Jilemnice

Hledej kupku v jehle sena

Zdá se vám nadpis trochu podivný! No, jedná se totiž o dosti hluboký filozofický problém, nad jehož pozitivním řešením si lámou hlavu filologové z celého světa. Není však s podivem, že sečtělá skupinka 4. oddílu si s tímto vážným problémem jako vždy poradila. Ale pěkně po pořádku. Sešli jsme se ve čtvrtek v pět na Hlavním nádraží. Petr, Oťas, Jana, Eliška, Adam, Medvěd, Gábina, Adéla, Kristýna, Pigmej, Táborník-Zálesník, Katka. Chyběl pouze vedoucí přepravy Žirafa, který doběhl na poslední chvíli a navigoval nás k zelenobílému vagónu směr Krkonoše. Večer jsme přijeli do ZŠ Jilemnice, ubytovali jsme se v 5. A, jen Žirafa, Táborník, Pigmej a naše vychovatelky (Bambula, Klára a Gazi) spaly vedle kuchyňky. Před spaním jsme však ještě byli dlouho v tělocvičně, hráli jsme basket a skákali na malých trampolínách.
Ráno jsme se vydali na průzkum okolí, autobusem jsme dojeli až do Harrachova, odkud jsme šlapali k Mumlavským vodopádům. Odtud vedla značka podél bývalých rudných dolů, byly to takové díry ohrazené plotem, Medvěd chtěl zkoumat hloubku, ale naštěstí mu to bylo rozmluveno. Při stoupání z Rýžoviště se na štěrkové cestě náhle objevil řidič se splašeným Žigulíkem, nevíme, jak se tam dostal, a podle jeho jízdy ani nevíme, zda dojel dolů bez karambolu. Udělali jsme si odbočku k Janově skále, kde jsme hledali indícii. Jelikož sluníčko už zapadalo za mraky, seběhli jsme do Rokytnice na vlak a hurá do školy (co to píšu!) a šup do spacáku.
V sobotu jsme se dopravili do Nového Světa u Harrachova, kde jsme pomáhali kamarádu Hílovi. On se tam totiž chystal na výlet se svým mimčem a potřeboval, abychom co nejpečlivěji zaznamenali detaily o cestě z Nového Světa směrem k harrachovskému nádraží. Proto jsme každý vytáhli bloky a tužky a popisovali cestu neznámým lesem, bylo nutné zakreslit každou odbočku, zda se jde po zpevněné či blátivé cestě. Stoupali jsme pasekou a najednou se objevil most, vylezli jsme na násep a tam uprostřed hor vedla opuštěná železniční trať. Měla 3 kolejnice, železné pražce, tu a tam se tyčily stožáry elektrického napětí. Došli jsme po kolejích až do Polska, Žirafa říkal, že tudy už 55 let neprojel pravidelný osobní vlak. U státní hranice se rozpadal jakýsi nákladní vagón, raději jsme to otočili a šupajdili jsme k harrachovskému nádraží, kde jsme si dali zasloužený oběd. Po té jsme svižně podle fáborků seběhli k Jizeře. Podél ní jsme hráli na vraha a došli až do Jablonce nad Jizerou na vlak. Ve škole jsme Hílovi předvedli naše plánky, líbily se mu, každý podrobil důkladnému zhodnocení. Večer jsme šli plavat do bazénu, plavčík nám dal destičky, plavecké brýle, míč, a tak jsme mohli hrát i vodní pólo na celý bazén, jelikož tam žádní cizí lidé nebyli. Před spaním nám Oťas předčítal z tábornického zápisníku o kuchařských receptech, četl to hodně srandovně.
V neděli dopoledne nastala slavnostní chvíle, šli jsme pouštět draky. Hezké draky měly Adéla, Gábina, své draky z domova si rovněž přivezli Adam, Kristýna a Jana, další si vyráběli draka ještě ve škole, jako například Eliška a Medvěd. Leč v rozhodující chvíli se jim nechtělo vzlétnout, a tak největší úspěch sklidil Táborníkův drak, který kroužil vysoko nad našimi hlavami v mrazivém krkonošském povětří. Abychom to nezamluvili, museli jsme přece vyřešit případ zašmodrchaného přísloví a pomoci tak kupce, která se ocitla v jehle sena. To se nám povedlo u kapličky Sv. Izidora, kam dorazila nejrychleji Oťasova družina (členkami byly ještě Gábina, Kristýna a Adéla). U Izidora stačilo vymyslet 10 přísloví, přeměnit v nich pořadí slov - a kupka byla osvobozena. Kupka každému darovala certifikát a do skupinky jednou čokoládovou beruškou. Pak už jsme uháněli na nádraží, nasedli do spěšného vlaku a za zvuku Oťasova zpěvu v angličtině, češtině, italštině a němčině jsme šťastně dojeli do Prahy.




Jak vidíte, za celý podzim jsme pomohli rozluštit řadu záhad, navštívili samá pěkná místa, ale tím to nekončí. Podle dobře potvrzených zpráv jsou totiž jarní prázdniny v únoru nejlepší dobou na to, aby se zjistilo, jaká tajemství ukrývá Zálesníkův sněhulák.

zapsal Žirafa