Noční pochod

Přestože odchod byl určen na 20:30, někteří nadšenci zde byli již mnohem dříve. Jako zcela první se potřetí hodině odpolední v loděnici objevili Pája s Čárou připravující obrovskou žranici (alias Akce KUŘE). Další zruční příchozí se ihned museli zapojit do procesu úpravy všelijakého masa. Pořádně žít to v loděnici začalo kolem sedmé. Všichni se připravovali na náročnou akci. Postupně několik z nás(Honzis, Pája, Bára, Čára) usoudilo, že na to prostě nemaj (zdravotně :-( ) a raději pohlídaj Bošán.

Ostatní vyrazili na tramvaj. Bylo nás hodně a chvíli jsme přemýšleli, jestli se do tramvaje vejdem. Neboť to však byla akční akce, Ondřej zavelel a my útokem vrazili dovnitř. Po krátké a dnes poslední cestě dopravním prostředkem začal sestup do Modřanské rokle. Zde oddíláky napadl spásný nápad. Jejich milující děti je každých 5 km, ponesou kilák. Hned to také chtěli vyzkoušet a tak po malé svačince a velkém reptání se přece jen každý oddílák, mající zde děti či instruktory, kousek nesl. Naštěstí to byla jen velká pruda (a taky se trochu báli, jak bychom je za chvíli nosili), takže tento první pokus byl zároveň i posledním. Počasí nevypadalo vábně, ale bylo vcelku teplo. Šli jsme rázně za naším cílem, jímž bylo dobýt Ondřejovu chatu v Pikovicích. Cestu jsme si zpříjemňovali hrou na kytaru a harmoniku a k tomu patřícím zpěvem. Díky těmto i jiným radovánkám o nás museli vědět snad v každé vesnici, kterou jsme za ten večer prošli. Abychom měli přehled koho jsme ztratili, určil Ondřej hned v začátcích akce jednoho "zodpovědného" jedince z každého oddílu. Jejich zodpovědnost spočívala v hlídání oddílových kamarádů (i nekamarádů) a v poslušném hlášení stavu Ondřejovi skoro na každém rohu. Pochodovali jsme střídavě po asfaltce a po lesní pěšině. To bylo pro některé zdrojem velkých problémů. Například Luxa se stále přezouval z botasek do svých výtečných pohorek, o kterých tvrdil, že je zahodí. Náhle zazvonil mobil a dlouhoočekávaný Mlž nám hlásil, že čeká na mostě ve Vraném. K mostu chyběl kousíček cestičky z kopečka a tak se naše očekávané setkání rychle splnilo. Už jsme ho viděli na vlastní oči, zatímco on nás stále ještě jen slyšel, neboť špatně vidí. Ještě jsme se ani nevzpamatovali z návalu radosti a začalo poprchávat. Z malého deštíčku se za chvíli stal pěkný liják. Mlž byl sprdnut, že déšť přitáhl on. Úsměv na tvářích se vytrácel, neboť všichni začínali promokat a promrzat. Ve tři ráno jsme dopochodovali ke spásné železniční zastávce v Davli.Všichni mokří až na kůži a promrzlí až na kost. Tady jsme zjistili, že první ranní vláček jede za dvě hoďky. Ani jsme nemuseli moc přemýšleti, zda pojedeme na Bošán. Samozřejmě jsme toho luxusu chtěli využít. Dobrovolně se určili dva hlídači věcí, z čehož jeden se svíjel v křečích (Luxa) a druhá(Nova) už nemohla chodit. Zbytek se šel ještě trochu projít do deště, aby sice malinko promokl, ale nezmrz. Po páté ranní jsme vesele nastupovali do vlaku a volali Pájovi, aby vytopil klubovny a uvařil čaj.

Jaké však bylo překvapení, když jsme o hoďku později přijeli do loděnice? Klubovny sice vytopené byly, ale Pája spal a čajíček samozřejmě nebyl. Za trest jsme všechny spáče probudili. Oni se nám zase trošku vysmáli, že si umíme vybrat dobré počasí. Usoudili jsme, že se s těma máslama nebudeme (my borci) bavit. Rozvěsili jsme své mokré věci a ti rozumnější zalehli. Největší vytrvalci usínali v devět a spali ještě dlouho po poledni. To už se v loděnici hemžily ospalé osoby, které si balily povětšinou mokré věci, uklízely klubovny a pak už radši prchly do svých domovů dospat, co za předešlou noc nestihly. To se však poštěstilo jen dětem. Instruktoři a vedoucí začali připravovat večerní Akci KUŘE s vědomím, že se opět nevyspí.



zapsala Nova