amulet

Naše vzpomínky či odkazy na fotografie a další materiály
Uživatelský avatar
žluťák
PříspěvkyCOLON 30
RegistrovánCOLON stř led 28, 2009 20:39
CONTACTCOLON

amulet

Příspěvekod žluťák » stř dub 01, 2009 12:13

samozřejmě byl pro mně největším zážitkem první amulet, který jsem tu zažil. Rok 1980 bylo to na Kateřině, která vypadala úplně jinak než dneska. Kostel byl vymlácenej, ale střecha držela, hřbitov byl pekelně zarostlej bezinama a jiným křovím. sem tam díra (asi vykopanej hrob) zvonice, kde dneska bydlí majitel byla otevřená. Pro nás vykulený nováčky už cesta na lodích v noci byl zážitek a pak nás vypouštěli po jednom z cesty před plotem, tedy ještě mimo areál kostela. Měli jsme jít po cestičce která se nejasně rýsovala mezi křovím (žádné svíčkové navigace) až ke dveřím do kostela. Ty vrata povrzávaly profukujícím větříkem. U nich jsme se stočili vpravo a na rohu kostela se proti nebi najednou objevil temný obrys zvonice. Do ní jsme museli museli vstoupit polovyvrácenými dveřmi, v pokleku něco odříkat (to už si nepamatuju asi jméno a čibu čibu možná) a z vrchu se spustil amulet na který zasvítilo světlo. Tak ho popadnout a ven ze zvonice a pokračovat podle zdi kostela dál mezi hroby (tedy jinou cestou než jsme přišli) přelézt polorozvalenou zeď a skrz křoví nejasnou cestičkou zpátky na výchozí místo. Jako vždy ta cesta nebyla moc dlouhá, v podstatě jen obejít budovu kostela, ale ty kulisy a atmosféra místa, který jsem vůbec neznal no prostě síla. Zvlášť když můj před chodec Pumlíč se vyloupnul uplně z jinýho směru celkem vyjukanej s tím, že spadnul do nějakýho hrobu. No moc mi to nepřidalo, ale nakonec jsem vše zvládnul a svůj první šánovský amulet získal a s ním i jeden veliký zážitek.

Kidd
PříspěvkyCOLON 51
RegistrovánCOLON úte bře 03, 2009 17:06
BydlištěCOLON Modřany
CONTACTCOLON

Příspěvekod Kidd » stř dub 01, 2009 12:42

Když o tom přemýšlím, tak nevím kde jsem byl pro amulet poprvé. Kateřinu jsem taky absolvoval, už byla popsaná sprejery, varhaní píšťaly se válely po podlaze lavice byly napůl spálené na ohništi uprostřed kostela. To si pamatuju z návštěvy ve dne. V noci jsme jen šli mezi hroby, myslím že kolem kostela ke zvonici a druhou stranou přes zeď jsme se vraceli. Pak možná proto že Kateřina začala být v noci příliš nebezpečná, jsem nějaký amulet absolvoval v lesíku na břehu naproti Kateřině. Jednou jsme šli s Hobbym na Mrchový kopec, kde nám vyprávěl strašidelnou pověst zaznamenanou jinde ve vyprávěnkách.
Pak se chodilo přímo na Šánu. Jednou jsme jako člunaři museli dojít od severní špičky do tábora, to bylo ne sice strašidelné, ale děsné , ani ta stezička vidět nebyla, všude kopřivy a trní, nohy mne pálili ještě tři dny.
Jednou abychom to neměli jako člunaři tak lehké šli jsme s maníky jen někam na stezku, ale právo na amulet jsme získali až když jsme odmlčeli půlden od večerního nástupu do ranního nástupu. Na poprvé to nedokázal nikdo, většina to dokázala na potřetí, některé upovídané člunařky to trápilo hodně dlouho, třeba Rybka si dokonce zalezla hned po nástupu do stanu, ale nedokázala usnout, tak vylezla ven a místo mlčení zavolala hlídku.

Na jeden amulet velmi rád vzpomínám, to už jako dospělý.
Méďa přinesl z jatek lebku krávy a my ji využili pro amulet. U shybovadla jsme vytvořili něco jako oltář kde hořela svíčka ve stínu stromu pod maskovanou celtou jsem byl já a Dušan Hamouz. Človíček měl odříkat nějakou tu říkanku a pak jsme vyhodili lebku zpoza stromu (byla rafinovaně upevněná na takové výkyvné tyči a děcko si vzalo amulet navlečený na rozích lebky. Ve chvíli kdy už myslel, že mu nic nehrozí a odcházel ho ještě oslnil blesk z fotoaparátu, který zvěčňoval překvapené výrazy dětí.
Přišel chlapec, už fakt nevím, kdo to byl. Došel k oltáříku začal třeslavým hláskem odříkávat říkačku, pak se zadrhnul a mlčel. Mysleli jsme že zapoměl text, tak když to trvalo moc dlouho vyhodili jsme lebku s amuletem. Vtom se rozezněl zvuk který trhal listí na stromech. Ten kluk začal tak řvát, že hrůza musela mrazit i ty, kdo ještě čekali někde v tábořišti. Dušan ho chtěl uklidnit, tak vylezl v té celtě zpoza stromu, mělo to efekt úplně opačný, řval ještě víc a pak bleskl foťák, a na té fotce je výraz nefalšované hrůzy malého dítěte s pusou otevřenou ve výkřiku přes celou tvář. Možná že ta fotka ještě někde je.

Uživatelský avatar
žluťák
PříspěvkyCOLON 30
RegistrovánCOLON stř led 28, 2009 20:39
CONTACTCOLON

Příspěvekod žluťák » stř dub 01, 2009 12:55

jo tak na to si taky vzpomínám, na to jak to bylo jednoduchý na přípravu i organizaci, vzhledem k tomu, že to bylo vlastně v táboře, to byl jeden z nejúspěšnějších amuletů co si za celou dobu pamatuju a dlouho se o něm povídalo. Co se týče těch fotek tak bych vsadil na Sluníčka, myslím, že ten rok tam u lebky fotil on a že ty fotky někde vyhrabe. Tady je vidět, že k úspěšnýmu amuletu není potřeba žádnej hrad nebo jinak mystický místo, to vytvoří tma a trochu šikovný ruce téměř kdekoliv a v dnešní době moderních technologijí můžete mít lekátek co si jen vzpomenete záleží jen na fantazii, ale méně je někdy víc a v jednoduchosti je síla. To tady platí 100%. Co si vzpomínám, tak tady nebylo nic než tři příkopy na stezce, přes cestu natažená volejbalová síť tak asi ve výši obličeje aby ho jen tak lízla a a pak už jen oltářík se svíčkou a obsluhou jak jí Kidďák už popsal.

Igor
PříspěvkyCOLON 30
RegistrovánCOLON sob led 03, 2009 18:03

Příspěvekod Igor » stř dub 01, 2009 20:16

Také vzpomínám na jeden amulet.
Děcka byla buzena po posádkách. Posádka nasedla na pranici a jela ke Kateřině. Tam čekal jeden instruktor a postupně po jednom posílal s instrukcí. "Touhle cestou dojdeš ke hřbitovní zdi, podle ní půjdeš dál až k rozvalené bráně, zahneš do leva a cestičkou mezi stromy dojdeš až ke kostelním dveřím, levou rukou dveře otevřeš, vstoupíš do kostela, uděláš pět velkých kroků a zastavíš se, rozkoukáš se ve tmě, drobnými kroky dojdeš až k oltáři, zapálíš svíčku, uděláš krok vzad a řekneš třikrát nahlas svoje jméno, světlo ti ukáže kde je amulet, jak vyzvedneš amulet stejnou cestou se vrátíš zpět."
Byla jasná měsíční noc. V kostele ale absolutní tma. Jediné světlo dopadalo otevřenými dveřmi. Všude ticho - mrtvolné ticho. Dveře strašidelně vrzaly. Ten kdo v kuželu světla vstoupil do lodě kostela pěti velkými kroky došel na konec kuželu světla. V tom Vrrrrzzz - Bummmm. Dveře kostela se s mohutným vrznutím a bouchnutím zavřely. Tma.
Reakce byly různé, ale všechny statečné. Líto mi bylo jednoho statečného šánovce. Jak se dveře zavřely on se na místě otočil doběhl zpět ke dveřím a znovu je otevřel. Otočil se a pěti velkými kroky vstoupil opět do lodě kostela. V tom se dveře opět s vrzáním a buchnutím zavřely. Vše se opakovalo, doběhnutí ke dveřím otevření a zpět vstoupení do kostela. Opakovalo se čtyřikrát. Vlastně ne úplně po čtvrtém otevření dveří se již do kostela nevrátil a utekl k lodím.
Byla to dlouhá noc, kdo kdy byl schován za dveřmi aby je zavíral ví o čem mluvím. Usínal jsem ve stoje, tím jak se chodilo od řeky byly mezery dlouhé a únava rostla.
Igor


Zpět na

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: 1 a 0 návštevníků

cron